Moje tři milá setkání s Martinem Štěpánkem

Byl to pro mne šok, když jsem se dozvěděl, že člen proslulé herecké dynastie si sáhl na život. Nabízí se jistě otázka proč, ale na tu zná odpověď jen on na věčnosti. Měl jsem to štěstí, že jsem se osobně a opakovaně sešel s tímto vynikajícím člověkem.

Poprvé to bylo náhoda. Někdy v půlce devadesátých let jsem přišel do jedné vinohradské hospůdky na oběd, a přisedl si ke stolu, kde seděli dva pánové a jeden z nich mně byl nějaký povědomý. Najednou k němu ten druhý mluví, „pane Štěpánku,“ a mně to bylo jasné. Tím dotyčným byl herec Martin Štěpánek, který se krátce předtím vrátil z emigrace. Choval se velmi příjemně, žádná povýšenost z něj, tak jak tomu bývá u slavných osobností, nevyzařovala.

Podruhé jsem se s Martinem Štěpánkem sešel už pracovně jako novinář v jedné malé kavárničce rovněž na Vinohradech, protože jsem potřeboval napsat pro MF DNES článek o jeho vztahu k Praze. Najednou začal poutavě vyprávět, jak jej otec s bráchou Petrem vodil po Malé Straně, Hradčanech, ukazoval jim úžasné pražské památky, a obšírně jim o nich zajímavě hovořil. Jeho povídání o metropoli bylo tak úžasně fantastické, že všichni v té malé kavárničce včetně servírky ztichli a napjatě poslouchali. Tam by bylo slyšet pomalu propadnout špendlík.

A potřetí v tom byly znovu Vinohrady a MF DNES. Tentokrát jsme se sešli v jedné z místních útulných hospůdek na pracovním obědě, protože tehdy v mém deníku vycházel na pokračování seriál o slavných českých rodech a já dostal za úkol napsat celostránkový článek o rodině Štěpánkových.

Pamatuji si, že pan Štěpánek si dal segedinský guláš, ale moc mu nechutnal, kdežto já si své filé s bramborovou kaší pochvaloval. Nicméně jsem se dozvěděl opět hodně zajímavostí. Například o tom, že rodina Štěpánkova jezdila v létě na Šumavu do Horní Vltavice, kde si na chalupu přestavěla bývalou faru. Oba kluci Martin a Petr také ve místním kostele i v hrozných padesátých letech ministrovali, což bylo dost odvážné.

Řeč se samozřejmě stočila i na jeho otce Mistra Zdeňka Štěpánka a podle mého názoru vůbec nejlepšího českého herce všech dob. Bylo obdivuhodné jak dokázal zahrát komediálního lehkomyslného Mikuláše Dačického z Heslova ve filmu Cech panen kutnohorských a naproti tomu zcela vážného a tragického Maršála v Čapkově Bílé nemoci. „On to Čapek psal těm hercům na tělo, otcovi Maršála a Hugo Haasovi doktora Galéna,“ řekl.

Dozvěděl jsme se rovněž zajímavou věc, že jeho táta sice v roli mistra Jana Husa v oné známé Vávrově trilogii odvedl perfektní profesionální výkon (ostatně jako vždy), ale dobře věděl, že Hus, kterého hraje je falešný a nejedlovsky vylhaný. „Otec znal perfektně práce historika Zdeňka Kalisty a proto věděl, že husitství bylo neblahým obdobím českých dějin, které nás vrhlo civilizačně a kulturně o desítky let za vyspělou Evropou,“ povídal.

Dále jsme s dozvěděl, že roli, za kterou se tak trochu stydí a nyní by ji vrátil a nikdy nehrál, byl nadporučík Otakar Jaroš z filmu Sokolovo. „Jaroš jako takovým mně nevadil, byl to hrdina, ale opět byl vykreslen tendenčně normalizačně jako dive ne bolševik, ale on přitom byl zásadním antikomunistou,“ objasnil mně svůj postoj.

Z jeho vyprávění nakonec vzešel pěkný článek a já s vámi Mistře Martine Štěpánku loučím. Byl jste hodný člověk a mějte se v hereckém nebi moc krásně.