Mnichov 1938, co takhle hledat chyby i u sebe

Údajně se jedná po bitvách u Lipan a na Bílé Hoře o třetí největší katastrofu českých dějin. To je nesmysl, lipanská porážka radikálních husitských fanatiků naopak patří k neradostnějším událostem naší historie a na mnichovskou dohodu ze září 1938 je dobré se také podívat z jiné perspektivy než ubrečených čecháčků, kterým všichni ubližují.

Jedna z největších osobností minulého století Winston Churchill blahé paměti prohlásil: „Kdyby se vítězné dohodové mocnosti zachovaly po I. Světové válce rozumně a nezbavili Habsburky, Hohenzollerny a Wittelsbachy trůnu, mohly si později ušetřit problémy s Hitlerem.“

Německý císař Vilém II. z již zmíněného rodu Hohenzollernů, který se v roce 1918 vzdal trůnu, umožnil o dva roky dříve britskému kapitánovi Robertu Campbellovi zajatému Němci návštěvu nemocné matky, jež umírala na rakovinu. Panovníkovi stačilo k souhlasu slovo důstojníka, který slíbil dobrovolný návrat do německého zajetí a ten také dodržel. Proti císaři Vilémovi můžeme mít právem mnoho výhrad, ale měl v sobě rytířského ducha a nepostrádal smysl pro čest. To byl velký rozdíl proti Adolfu Hitlerovi a nacistům.

http://zpravy.idnes.cz/archivy-vydaly-pribeh-zajatce-ktery-smel-navstivit-chorou-matku-ph5-/zahranicni.aspx?c=A130906_071557_zahranicni_js

Navíc po rozpadu habsburské monarchie chyběla ve středoevropském prostoru silná velmoc, která by byla důstojným protihráčem Německa a Ruska.

Nicméně Československo se stalo realitou, ale mělo problémy samo se sebou. První republika po celých dvacet let existence nedokázala uspokojivě vyřešit ani vztahy mezi Čechy a Slováky natož s národnostními menšinami. To samozřejmě oslabovalo možnosti obrany proti hitlerovskému Německu.

Velký problémem pro Československo byly špatné až nepřátelské vztahy se všemi sousedními státy s výjimkou Rumunska. Určitě je legitimní otázka proč naše země nedokázala uzavřít spojenectví se slovanským Polskem? Příčin bylo víc. Tou základní jistě fakt, že zatímco pro Poláky byli Rusové úhlavními nepřáteli, Češi naopak dost naivně toužili k „přimknutí k mohutnému slovanskému dubisku“. Markantně se to projevilo v roce 1863. Carské Rusko tehdy okupovalo východní části historického polského území a Poláky silně utiskovalo. Nelze se tedy divit, že Poláci proti Rusům povstali, ale v boji podlehli přesile carských vojsk. Smutné ovšem bylo, že boj za svobodu polského národa odsoudili staročeši, protože tato akce podle nich prý narušovala slovanskou jednotu. Což od Palackého a spol. bylo mimořádně hloupé. Byl to rovněž důkaz toho, že panslavismus je mimořádně stupidní ideologie.

Češi se s Poláky neshodli ani za I. světové války. Zatímco Češi vytvářeli legie v boji proti Ústředním mocnostem po boku Dohody a ruských vojsk, Poláci přesně naopak, jejich legionářské jednotky tvořené zběhy z ruské armády válčily s Rusy.

Poláci také vytýkali Čechům podraz z roku 1920, kdy Polsko bojovalo s bolševickou Rudou armádou o holou existenci, ale Československo dělalo problémy s transportem zbraní pro polskou armádu přes svoje území. To ale nebyla úplně pravda, je fakt, že břeclavští železničáři bránili v cestě vlakům s výzbrojí do Polska, ovšem tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš zajistil náhradní zásobovací trasu přes Slovensko.

Neříkám, že Poláci byli světci, a Češi zločinci, ale špatný je i opačný jednostranný pohled.  Bylo vekou chybou, že Polsko a Československo nedokázaly uzavřít spojenectví proti Německu a obě země toho později hořce litovaly.

Bez předsudků musíme také hodnotit postoje Velké Británie a Francie v době krátce před osudovým 30. září 1938. Především Britové nás nezradili, jejich země neměla s námi uzavřenou spojeneckou smlouvu, takže oni neměli vůči nám žádnou povinnost pomoci. V těchto dvou zemích bohužel převážil názor britského premiéra Nevilla Chamberlaina, který měl upřímný strach z opakování hrůz I. světové války a milionů mrtvých. Podle něj by bylo chybou vyvolat celoevropský konflikt kvůli malé zemi ve střední Evropě, která navíc chce válčit kvůli území, kde žijí lidé, jež v ní být nechtějí. Chamberlain to srovnával s rokem 1914, kdy Evropa začala válčit kvůli Srbsku. Jeho hodnocení tehdejší situace a podcenění zla, kterým byl nacismus, bylo krátkozraké a omezené. Nicméně nepochybuji o tom, že měl upřímný zájem na zachování míru. Koneckonců Češi také dávají často najevo, že do problémů druhých se plést nemáme, a většina Britů a Francouzů si to tehdy myslela také.

Je dobré také uvést na pravou míru údajnou snahu Sovětského svazu nám přijít na pomoc. Tato komunistická velmoc zla to samozřejmě s Československem nemyslela upřímně. Bolševické Rusko sledovalo vlastní zájmy a našeho konfliktu s Německem chtělo využít k okupaci východních území Polska. Odstrašujícím příkladem, jak Stalin a spol. pomáhali, je osud republikánského Španělska v letech tamní občanské války, které Sověti odřízli od pomoci poté, co nebylo schopné za ni platit.  A tak bychom dopadli i my, posloužili bychom ruským bolševikům jako zkušebna zbraní, a pak by nás nechali být.

Ostře proti mnichovské dohodě protestovali i českoslovenští komunisté, ale ty nelze brát už vůbec vážně. Oni byli pátou kolonou Moskvy a jednali podle jejich rozkazů.  Tak v třicátých letech minulého století prosazovali pro německé dělníky právo na sebeurčení včetně možností odtržení Sudet od Československa, aby se později obratem stali horlivými vlastenci a v letech 1939 až 1941po dalším veletoči v důsledku paktu Molotov – Ribbentrop znovu brojili proti válce Velké Británie s dělníky oblečenými do německých uniforem.

Jedinou zemí, která se nám tehdy snažila poskytnout pomoc, bylo Rumunsko. To vyslalo na maďarské hranice 40 tisíc vojáků a hodlalo splnit malodohodovou spojeneckou smlouvu s Československem. Náš druhý spojenec - Jugoslávie, nás nechal být. Je sice pravdou, že na pomoc Československu se tehdy v Bělehradě i v jiných jugoslavských hlásilo desetitisíce srbských dobrovolníků, jenomže spíše proněmecká vláda premiéra Milana Stojadinoviče naši zemi jednoduše ignorovala.