Mistrovství dobrý, nemocnice hrůza, Honzo měl jsi pravdu

Kamarád Pepa navštívil letošní fotbalové mistrovství světa v Rusku, a jeho dojmy jsou rozporuplné. V Samaře viděl osmifinálový zápas mezi Brazílii a Mexikem, s bolestí břicha však musel do místní hororové nemocnice.

Pepu jsem potkal, mezi svátky v Brně, V tuto dobu tam bývám každoročně, přijíždím za rodinou, a tak jsme v jedné hospůdce dali pár orosených. Pepa s kamarády jezdí od roku 2002 na každé mistrovství světa ve fotbale. A letos tedy byl v Rusku v Samaře na osmifinále. „Víš dobře, jak to se mnou je, moc se mně do Ruska nechtělo, rusáci mně v osmašedesátém zastřelili bráchu, a já k nim měl strašný odpor, a šíleně je nesnášel. Pak jsem si řekl, přece neporuším tradici a začal se na to dívat s rozumem. Co se stalo, to bylo hrozné, ale nemůžu vinit všechny Rusy ze smrti bráchy, mnozí z nich v té době ani nebyli na světě. A navíc vím od kamarádů, co v Rusku už byli, že mnozí Rusové se za osmašedesátý rok stydí a omluvili se za něj. Takže jsem jel a nelitoval,“ řekl Pepa.

„Samara má super moderní stadion, a organizace mistroství světa byla vynikající. Také ubytování v hotelu bylo skvělé, i když tam jsme se setkali s onou příslušnou ruskou byrokracii, kdy nám recepční zkontrolovala všechny stránky pasů, i ty prázdné a také si je ofotila.

Jenomže celé to bylo jako Potěmkinova vesnice. I v Samaře jsou na okraji místa, kde to vypadá jak devatenáctém století, jsou tam chátrající domy, do kterých není zaveden vodovod a kanalizace. Město je to velké asi jako Praha, má však jenom jednu linku metra, protože na rozsáhlejší výstavbu nejsou peníze, a některé tramvajové trati jsou v stále v dost špatném stavu. Zůstali jsme v Samaře týden, a tak jsme si půjčili auto a vyrazili do okolí. Chtěli jsme to tam poznat, co nejvíc. Asi po sedmdesáti kilometrech jsme odbočili na nějakou polňačku a dojeli do vesnice. Ta vypadala příšerně, neupravená, rozbité domy, a na veřejných prostranstvích rostl plevel, kterému dominoval bolševník. Jako vesnice někde v rozvojové zemi. Prostě hrůza. A teď ještě největší zážitek z cesty. Když jsme se vraceli do Samary, tak nás na křižovatce chytl policajt se starým žigulíkem, a chtěl po nás pokutu, že prý jsme jeli do míst, kam nemáme povolení, protože můžem být pouze v Samaře. Nevěděli jsme, jestli má pravdu, či si vymýšlí a chce nás natáhnout. Nakonec jsme mu dali dva tisíce rublů a byl klid,“ pokračoval Pepa.

„Nevím, jestli to ještě platí, ale za neblahé éry Sovětského svazu skutečně dostal cizinec přesný itinerář cesty, míst kde se smí pohybovat, kde smí zastavit na přestávku a tak dále Když zastavil jinde, dojel k němu milicionář a hnal ho dál. Rusové tehdy tvrdili, že je to kvůli bezpečnosti. Myslím si však, že to na Vás zkoušel a čekal na nějaký ten úplatek. Jinak souhlasím, Rusko je kromě Moskvy a Sanit Petěrburgu rozvojovou zemí,“ říkám.

Ale nejhorší zážitek na Pepu teprve čekal, chytly ho prudké boleti břicha a tak odjel do místní nemocnice. „Věřím, že tam mají i lepší zařízení, ale mně dovezli někam, kde to byla hrůza, na chodbě špína a humus, záchody příšerné a když jsem se dostal do ordinace, tak mně doktor prohmátl a pak řekl, že mně budou operovat, aby zjistili, jestli mám v pořádku vnitřnosti. Já čekal, že mně pošlou na vyšetření někam na přístroje, například na ultrazvuk, ale to tam asi neměli. Tak jsem raději utekl, s tím, že tu bolest vydržím domů do Brna. Pak mně ale dal kamarád nějaké prášky, a ono to naštěstí přestalo.“

Nicméně v Rusku to nebylo jenom špatné. „Na druhé straně musím říci, že jsem v Samaře poznal perfektní lidi, se kterými se příjemně povídalo. Jeden místní podnikatel mně například řekl, že podle něj Putin vede Rusko do neštěstí a ekonomika se mu hroutí. Jenomže Západ podle něj dělá chybu, když na Rusko uvalil embargo, protože zdejším papalášům to neuškodí a mohou na ně svádět vlastní neschopnost. A uznávám, že na tom něco je. Víš, Honzo, já dlouho Tvým blogům o Rusku moc nevěřil, a říkal si, proč ten starej vůl tolik přehání, ale nyní musím uznat, že jsi měl pravdu. Ta země je strašlivá, zaostalá a nemůže se v žádném případě rovnat s vyspělou Evropou. Vůči Západu můžeme mít spoustu výhrad, ale buďme rádi, že žijeme tady a ne tam,“ míní Pepa.

Mně ovšem nedalo, a zeptal se ho, jestli bylo mistrovství ve fotbale v Rusku tak úžasné, jak o něm někteří básní. „Ano, organizace byla skvělá, a stadion v Samaře perfektní, ovšem minimálně na stejné úrovni bylo mistrovství v roce 2006 v Německu, navíc Němci mají daleko lepší infrastrukturu než Rusové,“ dodal Pepa.