Mimořádný úspěch socialismu, telefon za 34 let!

Jo to byly doby, kdy český národ nadšeně budoval socialismus. Dohnat a předehnat ten prohnilý Západ, to byl náš cíl. Své o tom ví můj kamarád Pavel, protože ten si vymožeností socialismu užil dosyta.

Říkali jsme mu Kosořák, protože pocházel z Kosoře. Já však Pavla poznal až v Radotíně, kde jsem za časů svého pražského působení bydlel.

A ten mně vyprávěl pozoruhodný příběh z komunistické éry se šťastným koncem. V roce 1956 si ve své rodné vísce požádal o zavedení telefonu. Čs. Spoje mu tehdy poslaly typický dopis s obligátním vysvětlením, že jeho žádost berou na vědomí, ale z technických důvodů jí nemohou nyní vyhovět. Léta ubíhala a Pavel trpělivě čekal, a nakonec se v roce 1990 po revoluci dočkal. Tehdy jsme do země dovezli ze Západu techniku (možná důsledkem ukončení embarga), která umožnila zřízení bezdrátových telefonních stanic a jedna se našla i pro Pavla.

Jinak pro ty kdo to neví, tak Kosoř je vesnice nedaleko Radotína těsně za hranicemi velké Prahy, čili se nejedná o žádnou odlehlou horskou oblast.

Vzpomínám si, že můj bratranec emigroval začátkem osmdesátých let do Švýcarska a usídlil se v malém městě Aarau. A v tom prohnilém Západě si také zařídil v bytě telefon. Nejdřív dostal katalog firem, které se zřizováním telefonních stanic zabývaly, z nich si vybral jednu a tam mu dali další katalog, kde si mohl vybrat z několika desítek přístrojů. Ani ne za týden měl doma telefon. Kdepak, kam se Švýcaři hrabali na úžasné České spoje.

Příběh kamaráda je skutečně extrémní, to uznávám, ale u nás se běžně čekalo na zavedení telefonu dlouhá léta. Autoři knihy Dějiny Prahy uvádí v II. díle, že ještě na konci osmdesátých letech bylo v hlavním městě trvale registrováno přes 100 tisíc nevyřízených žádostí o zřízení domácí telefonní stanice.

Ale je fakt, že i přes Pavlův zřejmě rekord, jsme nikdy nedostihli Sovětský svaz, náš vzor. Tam totiž ještě za Gorbačova čekali na telefon veteráni bojů II. světové války, kteří si o něj požádali po návratu do osvobozené vlasti. Holt země neomezených možností.

V létě roku 1989 dokonce jistý místopředseda vlády, jméno mi teď vypadlo, ale byl to Slovák, v článku v Pravdě přiznal, že Československo zaostává v informačních technologiích dvacet let za vyspělými zeměmi. Vynikající úspěch socialismu.

Ano, československé telefonní ústředny byly beznadějně zastaralé, což brzdilo zřizování bytových telefonních stanic, zavádění meziměstských automatických spojení bez nutnosti čekat na spojovatelku a hovory často vypadávaly.

Někdy ovšem kvůli tomuto bolševickému šlendriánu docházelo k tragediím. To když třeba v paneláku ve vchodu neměl telefon nikdo, a budky před domem nefungovaly. A teď někdo dostal infarkt, bylo nutné zavolat záchranku a nebylo jak. Tady už končila legrace!

V současné době jsou informační technologie v České republice srovnatelné s ostatními vyspělými zeměmi a toto vyprávění zní v éře mobilů až neskutečně, jako fantastický příběh z jiné planety.

Troufám si však říct, že kdyby nám komunisté vládli dál, tak bychom znali mobily jako přístroj, kterým lidé na Západě běžně telefonují, kdežto u nás je má pouze hrstka vyvolených rudých papalášů.