Masakr Sovětů a Čechoslováků na Dukle byl zbytečný, povstání Němci potlačili

Nedostatečně připravená Karpatsko-dukelská operace měla skončit za pět dnů v Prešově, což se však nestalo. Tato vojenská akce se protáhla i vinou partyzánů na sedm týdnů a diskutabilní byl zásah do velení 1. čs. armádního sboru.

V krvavá jatka se změnila pomoc Slovenskému národnímu povstání. Velení Rudé armády s náročným přechodem Karpat původně nepočítalo, což ve svých vzpomínkách pro Paměť národa uvedl i voják průzkumných jednotek 1. čs. armádního sboru Bohuslav Andrš. „Vypuklo Slovenské národní povstání, s námi se snad – podle historických pramenů, jak já vím a jistě i všichni – počítalo, že budeme nasazeni až někde do Moravské brány. Protože tady přes Karpaty bylo zbytečně moc vojska. Postupovali přes Maďarsko, takže by se to obešlo. Ale vypuklo Slovenské národní povstání, tak hurá na pomoc povstání, takže na Duklu. A tam… To jistě znáte z pramenů, o tom bych zbytečně mluvil. Jsou různé názory, že tam padlo hodně lidí a mnohdy zbytečně. Ale oni zbytečně padli nejen tam. Protože, musím to skutečně říct, metoda bojování ze strany Sovětů byla: ‚Nas mnogo a nezáleží na nikom.‘ … Dostal jsem se až na Duklu. První dojmy byly otřesné – dojmy vstupu do toho osmého, devátého září 1944. To jsme snad byli pomalu zralí na stažení z fronty, jak to vypadalo v prvních chvílích. Pak se to trochu zkonsolidovalo, ty naše řady, ale fakt je, že tam zahynulo hodně našich.“

Sovětské úmysly však změnilo vypuknutí Slovenského národního povstání. Stalin se nakonec rozhodl přijít mu na pomoc útokem z Polska přes Karpaty s tím, že Rudá armáda se spojí se slovenskými povstalci a rychle obsadí velkou část Slovenska. To se však z více důvodů nepodařilo. Především povstání vinou některých zbytečných hurá akcí partyzánské brigády Pjotra Alexejeviče Velička vypuklo předčasně. Veličkovi bojovníci už předtím poškodili několik železničních tunelů. Zároveň jimi byli 28. srpna 1944 v Martině zavražděni členové německé vojenské mise, mezi nimiž byly i jedna žena a děti, vedené podplukovníkem Walterem Ottem. Byla to zbytečná bezvýznamná akce, která přinesla jenom škody a žádný užitek. Partyzánská nedisciplinovanost tak rovněž zapříčinila obsazování Slovenska německou armádou, které se podařilo do 2. září odzbrojit dvě východoslovenské divize, jež měly v povstání sehrát klíčovou roli. Jejich úkolem měl být útok na německé jednotky, které se soustřeďovaly v karpatských průsmycích, ty ovládnout, a umožnit rychlý postup Rudé armády a také 1. československého armádního sboru na slovenské území. To bohužel nevyšlo.

Touto operací byly pověřeny jednotky 1. ukrajinského frontu pod velením maršála Ivana Koněva (konkrétně 38. armáda vedená generálplukovníkem Kirillem Moskalenkem a 1. čs. armádní sbor pod velením brigádního generála Jana Kratochvíla) za podpory 4. ukrajinského frontu (1. gardová armáda v čele s generálplukovníkem Andrejem Grečkem).

Maršál Koněv žádal vrchní velení Rudé armády, aby na přípravu ofenzívy dostal deset dnů. Z Moskvy však přišla odpověď, že nachystáno k útoku musí být za pět dnů. Maršál Koněv měl údajně prohlásit. „Tak tedy pět dnů, ale bude to bordel.“ Na druhou stranu lze chápat toto rozhodnutí, protože bylo třeba tuto akci provést co nejrychleji. Plány Karpatsko-dukelské operace byly smělé, za pět dnů měla být útočící vojska v Prešově. Velmi dobře zorganizovaná německá obrana, která tvrdě hájila každý metr půdy, ale byla proti a tento záměr rázně zmařila. Ofenzíva začala 8. září. Vinou nedostatečné přípravy však od počátku docházelo ke zmatkům, které stály životy tisíců vojáků. Na chaos ve velení doplatila i 1. čs. brigáda u Machnowky. Ta se tu ráno 9. září přemísťovala do výchozích pozic a předpokládala, že před ní jsou rudoarmějci. Jakmile se však rozplynula hustá mlha, ukázalo se, že na okolních kopcích jsou ve skutečnosti Němci, kteří spustili palbu z děl a kulometů a způsobili Čechoslovákům velké ztráty, jak to popsal pro Paměť národa přímý účastník zdejších bojů nadrotmistr Josef Babák. „Abych nelhal, myslím, že tenkrát se tam objevil plukovník Svoboda (ve skutečnosti už byl tehdy generálem, pozn. autora) a na našeho velitele: ,Rebčín, kde máš rotu?’ Tak říkal: ,Chlapci, na můj povel, kdyby bylo zle, střílet do vlastních.’ My jsme je zastavili. Tak se to povedlo a útok se odrazil. Na frontě byl jeden problém – jak jsme začali – že Němci byli pořád výše než my. Protože do těch Karpat se šlo, a oni byli pořád ve výšce, takže nás viděli jako na dlani. My jsme se museli podle toho chovat a maskovat, aby nás neviděli tak dobře, aby nás každá netrefila.“

Ano, někteří nezkušení českoslovenští vojáci se pokusili o útěk a byli zastaveni až výstřely důstojníků do vlastních řad. To však byl jediný možný způsob jak zabránit totálnímu rozvratu.

Maršál Koněv hned další den obvinil generála Kratochvíla, že nezvládl situaci, zbavil jej velení sboru a nahradil ho velitelem 1. čs. brigády brigádním generálem Ludvíkem Svobodou. Tím ovšem překročil své pravomoci, protože k něčemu takovému byla oprávněna pouze československá vláda v Londýně. Ve skutečnosti však sovětský maršál potřeboval najít obětního beránka, na kterého by přenesl Stalinův hněv a „buržoazní“ generál se k tomu náramně hodil. Koněv se totiž sovětského vůdce bál a dobře si pamatoval, jak jej na podzim 1941chtěl nechat popravit. Nahrazení Svobodou bylo jedině možné, protože v té době jiný generál u 1. čs. armádního sboru nebyl. Nicméně tato změna ve velení nepřinesla změnu k lepšímu a generál Moskalenko v souvislosti s Machnowkou o Svobodovi dokonce prohlásil, že nezvládl ani velení brigády. Některé zdroje však uvádějí, že za tento masakr byl ve skutečnosti zodpovědný Sověty zanedbaný průzkum.

Po těžkých bojích se čs. vojáci probojovali 6. října na slovenské území, jejich postup však byl pomalý. Nakonec byla 28. října Karpatsko-dukelská operace ukončena, protože Němcům se podařilo potlačit Slovenské národní povstání. Původní cíl operace Prešov byl obsazen Rudou armádou až 19. ledna 1945.

Pravdou tedy je, že hlavní úkol Karpatsko-dukelské operace pomoc SNP splněn nebyl. Vojenští historici k knize Draze zaplacená svoboda uvádějí, že ani povstání neodlehčilo Karpatsko-dukelské operaci, protože německé velení k jeho potlačení nevyslalo frontové, ale záložní jednotky. A také opačně, ofenzíva přes Karpaty neulevila slovenským povstalcům, protože na obranu karpatských průsmyků Němci nasadili místní armádní skupinu Heinrici, kterou posílily divize z nadřízené skupiny armád Severní Ukrajina a nikoliv týlové jednotky. Vzhledem ke svízelné situaci jinde v Evropě si velení německé branné moci také nemohlo dovolit přesunou sem posily z jiných frontových úseků.

Z hlediska strategických záměrů sovětského velení byla Karpatsko-dukelská operace podružnou záležitostí, protože hlavní směr úderu Rudé armády vedl přes Polsko na německou metropoli Berlín a důležitější pro Sověty byly i ofenzívy v jižním směru v Maďarsku přes Budapešť na Vídeň.

Operace byla velice krvavá, celkové sovětské ztráty podle webu VHÚ Praha činily zhruba 85 000 mužů, 1. čs. armádní sbor přišel do konce listopadu 1944 o 1 046 padlých, 4 328 raněných a 956 nezvěstných (38 % původního počtu), německé ztráty čítaly 52 000 padlých, raněných a nezvěstných a asi 30 000 zajatců.

Vinou mnoha faktorů, chyby ve velení, nedostatečný čas na přípravu atd., provázely tuto akci problémy. To však nic nemění na hrdinství sovětských a československých vojáků, kteří v těžkých podmínkách statečně bojovali se silným nepřítelem a nakonec se dokázali probít přes silně opevněné Karpaty.

Zdroje:

Draze zaplacená svoboda I., kolektiv autorů, nakladatelství Paseka, Praha – Litomyšl 2009

Dukla bez legiend (slovensky), Vilém Sacher, nakladatelství Epocha, Bratislava 1969

Karpatsko-Dukelská operace | Paměť národa (pametnaroda.cz)

https://www.mo.gov.cz/scripts/detail.php?id=6689

https://www.vhu.cz/exhibit/boje-na-dukle-zari-a-rijen-1944/