Makám, živím rodinu, na politiku a volby kašlu

To je Zdeňkova filozofie, manželka a tři děti na prvním místě. Politika je podle něj pro hlupáky, ke krajským volbám nepůjde, spoléhá se sám na sebe a jak říká, kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali.

Zdeněk pochází ze selského rodu kousek od Vodňan, je to velmi svérázný člověk se svéráznými názory. Žije v Českých Budějovicích, pracuje jako údržbář ve státním sektoru a jeho paní je sekretářkou ředitele v základní škole. Mají spolu tři děti, dvě holky a kluka. Má se co otáčet a říká:

„Když dáme s manželkou dohromady naše platy, tak jsme vždy do nové výplaty na nule. Na vyskakování to není. Jenomže my si také chceme trochu užívat života a každý rok jezdíme na 14 dnů na dovolenou k moři do Itálie, do Lido di Jesolo, kde máme pokaždé stejný krásný apartmán. Z našich platů bychom na to neušetřili, takže já chodím po odpolednech a víkendech na fušky, dělám elektřinu a instalatéřinu. Paní zase peče cukroví, koláče, zákusky, dorty. Na Vánoce, Velikonoce, rodinné oslavy, svatby atd. Umí to perfektně, lidé si ji moc chválí. Máme obyčejné auto, které sice není nejnovější, ale do Itálie nás spolehlivě doveze.

Já vždycky říkám, že když člověk něco chce, tak si musí poradit sám a nečekat, že za mne moje problémy budou řešit druzí. Nejsme milionáři, ale také nemusíme počítat každou korunu. Na politiku a volby kašlu, já tvrdím, že je to jedna banda bez rozdílu. Naposledy jsem byl volit v roce devadesát osm, Tenkrát jsem to dal ODS a Klaus pak uzavřel ze Zemanem opoziční smlouvu. Od od té doby jsem u voleb nebyl. Oni všichni lžou a jde jim akorát o koryta. Jednou mi kolega v práci řekl, že bych měl volit Okamuru, tak jsem mu odpověděl, že ani tokamuru.

Pak on jel někdy na nějakou demošku do Prahy, na nějakého toho Prachla, či jak se jmenuje, a já šel na fušku. Já si vydělal pět tisíc korun, on zůstal na nule a ještě platil za cestu. Patří k těm týpkům, co furt nadávají, jak je všechno drahé a on, že nemá peníze, místo toho, aby si pomohl. Pro mne je rodina na prvním místě a já dělám všechno proto, abychom si žili slušně a stejně tak moje paní. Já zastávám názor, že člověk si má pomoci a sám a nechodit s nataženou rukou a chtít po druhých, aby mne sypali. Ty demošky jsou pouze k tomu, aby se na nich papaláši napakovali na úkor obyčejných důvěřivých lidí. O nic jiného nejde.

Ptal ses mne Honzo, proč jsem nezůstal hospodařit na statku. Z jednoduchého důvodu, jsem druhorozený syn. A vždycky jako hospodář zůstával nejstarší syn. Grunt se nesmí dělit. Ještě, když žil táta, tak jsme v dvaadevadesátém požádali o vydání našeho majetku, dělalo to 50 hektarů polí, luk a kousek lesa. Chováme krávy a prasata. Brácha je rád, že hospodaří jako soukromý zemědělec a celkem se mu daří. Je stejný jako já, také ho na nějaké blokády, že by s traktorem vyrazil zatarasit dálnici, neužije. A druhorození synové ze statků se museli nějak uživit sami nebo se přiženit na nějaký grunt, kde byly jenom dcery. Tak jsem se vyučil elektrikářem a přestěhoval do Budějc.“

Zajímavý přístup k životu. Znám v jižních Čechách dost lidí, kteří mají více zaměstnání. Například mi kdysi dávno servírka z jedné budějcké restaurace řekla, že ještě provozuje malou vinotéku. Příklady se samozřejmě dají najít i v jiných regionech, klasickým je paní Marcela Ziembová z Havířova, matka Davida Pastrňáka, která jeden čas měla i tři zaměstnání, aby David mohl hrát hokej a vypracovat se na špičkového hokejisty. Když zkrátka něco chci, tak tomu musím něco obětovat.

U Zdenka jsem tedy jednou i narazil, když jsem řekl, že by bylo dobré propagovat cukrářské umění jeho manželky na českobudějovických skupinách sociálních sítí, tak byl razantně proti. Jelikož žena nemá živnosťák, tak se bál možných problémů. Peče prý jenom pro známé, na doporučení známých a to jí stačí.

Rozumím tomu, že všichni to takhle udělat nemohou. Na druhé straně má Zdeňkova rodina krásný život. Jezdí, do krásné jihočeské přírody, na hrady a zámky, chodí do kina, do divadla a politika jim nesmí přes práh bytu. Já sám si někdy říkám, šťastní to lidé.