Má vzpomínka na hrdinu třetího odboje Milana Paumera

Být hrdinou, to se v Česku neodpouští. Zbabělí čecháčci, kterým nic neříká pojem čest a jejich jediným cílem je mít se dobře za každou cenu, samozřejmě nikdy nepochopí toho, jemuž se neprávem říkalo ten třetí od Mašínů, protože on se obou bratrům zcela vyrovnal!

Smutnou zprávu o úmrtí Milana Paumera, jsem dostal minulý týden v sms od svého kamaráda a publicisty Jardy Čvančary zrovna, když jsem byl na dovolené ve Skotsku a Anglii.

Věřím tomu, že Milan Paumer se na nás dívá z nebe, kde je mu dobře, protože tam nepotkává rudé zločince, z nichž většina vraždy a jednu z největších morálních devastací českého národa, vyvázla bez trestu.

S hrdinou třetího odboje jsem se osobně seznámil v pražském kině Blaník na koncertu skupiny Taxmeni. Na to, co všechno prožil, působil dojmem klidného a vyrovnaného člověka, který mluvil o proslulém útěku skupiny bratří Mašínů do západního Berlína s nadhledem, a uvedl, že při něm nechyběla i legrace. Evergreenem je již jeho příhoda s roztrženými kalhoty, kdy se rozčiloval, že s nimi bude muset chodit po Berlíně.

Po vystoupení jsem pak Milana Paumera doprovázel na vlak. Zasloužil jsem se tehdy o to, že se dostal domů, protože on chtěl jít původně na Masaryčku a já mu tedy vysvětlil, že půlnoční rychlík, který zastavuje v jeho Poděbradech, odjíždí z Wilsoňáku a na nádraží jej ještě zavedl ke správnému nástupišti, kde jsme si podali ruce a rozloučili. Nebýt mně, tak by Milan Paumer možná bloudil noční Prahou do čtyř do rána, kdy odjíždí první spoje směr Poděbrady. I když zkušeného frontového vojáka by jistě taková maličkost neporazila.

Milan Paumer patřil k hrdinům třetího odboje, kteří pochopili, že zlu je potřeba se postavit se zbraní v ruce. „Komunističtí vrazi zabíjeli lidi, měli jsme snad po nich házet knedlíkama,“ říkal. A proto i po své emigraci do USA vstoupil do americké armády a bojoval proti severokorejským rudým zločincům.

Jenomže to Čecháčci nikdy nepochopí. Jejich jediným zájmem jsou plná břicha a mít se dobře za každou cenu. Takovým lidem tedy spíše odpadu, logicky Mašínovi a Milan Paumer vadí, protože jsou pro ně špatným svědomím. Typický čecháček je ten, který přežívá v každém režimu, tím, že hledí, jak co vyšmelit, ukrást, a jak nejlépe podvádět. Pro takovou zrůdičku je hrdinství a nejen to mašínovské a paumerovské prázdným pojmem. Typickym příkladem této odrůdy byli dva burani, se kterými jsem bohužel trávil dovolenou. Naše výprava měla v hotelu zaplacenou kontinentální snídani a oni se vrhli na slaninu určenou hostům, kteří si objednali typický anglický breakfast. Byla z toho pěkná ostuda, když je za to napomenul hotelový personál. A z takové sorty se rekrutují protivníci Mašínů, protože jim narušují klid k přežívání a podvádění.

U nás je bohužel vysoké procento těch, kteří si neumí vážit svých hrdinů. To jsem si uvědomil právě ve Skotsku, kde jsou vzorně udržované a květy zasypané pomníky padlých hrdinů v I. a II. světové válce pýchou i té nejmenší vesnice. Součástí symbolu skotství – edinburgského hradu jsou i tři muzejní expozice věnované skotským vojákům. Za I. světové války také skotská děvčata dávala mladým mužům, kteří se vyhýbali armádním odvodům bílé peříčko jako symbol zbabělosti. S takovým si také žádná slušná mladá Skotka nic nezačala.

My můžeme jenom doufat, že čecháčkovství se postupně vymizí i z naší vlasti. Milane Paumere, mějte se tam, nahoře moc krásně!