Lidé umírali, komunistům to bylo jedno a zapírali ekologickou devastaci severních Čech

Taková další zrůdnost komunistického režimu, který svoji neschopností přivedl některá území, především severní Čechy, do stavu ekologické katastrofy. Životní prostředí bylo prakticky zničené a rudým nezáleželo ani na zdraví dětí.

Důkaz mně o tom poskytl také můj dávný známý Honza Hrubý, se kterým jsem kdysi pracoval v redakci Deníků Bohemia. On byl předtím v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století redaktorem tehdy populárního časopisu Mladý Svět. Občas se dostal i na nějakou tu poradu novinářů se soudruhem Janem Fojtíkem, který za normalizace zastával funkci hlavního komunistického stranického ideologa odpovědného za řízení v oblasti propagace, kultury, vědy a sdělovacích prostředků. A často jsme se o všem možném bavili. Jednou takhle povídal:

„Kdepak Honzo, o tom, že životní prostředí v severních Čechách je v katastrofálním stavu se psát nesmělo na příkaz z nejvyšších míst. To bylo zakázané téma. Fojtík k tomu říkal: „Ano soudruzi, my o tom problému víme a my se ho snažíme v rámci možností řešit. A čemu by tedy prospělo, kdybychom zneklidňovali veřejnost.“ Takže napsat třeba o tom, že tam je vyšší výskyt rakoviny než jinde v Československu téměř nešlo.“

Komunisté tedy vědomě zapírali katastrofální stav životního prostředí v severních Čechách. To mně osobně dosvědčila zubní lékařka Marie Papoušková z Brna, která promovala v roce 1979 na Lékařské fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (nyní Masarykovy) v Brně. „Tenkrát nám říkali, že tady v Brně asi místo neseženete a s byty je taky problém, ale můžete jít do severních Čech, tam dostanete místo i s bydlením. A to s tím špatným životním prostředím, to jsou jen takové povídačky, lidé tam normálně žijí. Ano. lhali nám.“

A do třetice, to jsme takhle jednou seděli v jedné útulné českobudějovické restauraci, já, moje bývalá žena Eva a její kamarádka, jméno si už nepamatuji, která nyní žije v Lišově, avšak pochází z Chomutova. Ta k tomu řekla: „Můj syn byl často nemocný, míval dýchací potíže. Když se to pořád opakovalo, už jsem to nevydržela, a řekla doktorce, paní doktorko, může za to tady ten příšerný vzduch. A ona odpověděla. O tom my nesmíme mluvit. Tak jsme jí řekla, ať alespoň kývne hlavou, jestli je to pravda. Ona po krátkém váhání nakonec lehce kývla. Takže pak už jsme na nic nečekali a okamžitě se odstěhovali do jižních Čech.“

Jak je tedy patrné, komunisté lhali, vědomě zatajovali katastrofální stav životního prostředí v severních Čechách a nezáleželo jim ani na dětech. Předčasná úmrtí, vysoký výskyt rakoviny, to vše jim bylo jedno.

Výše uvedené výstižně potvrzuje web edu.ceskatelevize.cz. Postoj minulého režimu k životnímu prostředí byl tristní. Zatímco západní Evropa už bila na poplach, vláda v ČSSR byla ke stále rostoucímu znečišťování přírody lhostejná. Režim informace o stavu životního prostředí svým vlastním občanům tajil. V osmdesátých letech se tento postoj začal masivně odrážet na stavu veřejného zdraví. Některé regiony přivedl až na pokraj katastrofy. Ekologické demonstrace v severních Čechách v roce 1989 se staly předzvěstí sametové revoluce.

Asi jako první prolomil mlčení Rudolf Hegenbart, vedoucí oddělení administrativních orgánů ÚV KSČ (řídí Bezpečnost, justici a prokuraturu), který poskytl 7. srpna 1989 rozhovor sovětskému listu Izvestija, jenž převzaly tehdy samizdatové Lidové noviny. „Téměř 23 procent našeho obyvatelstva žije v ekologicky zasažených oblastech a to není v žádné jiné zemi,“ mimo jiné uvedl. Byla to brutálně řečená pravda, akorát disidenti se divili, že soudruha Hegenbarta nezatkla po příletu do Prahy státní bezpečnost kvůli paragrafu 112 trestního zákona, podle něhož se trestného činu se sazbou odnětí svobody do tří let dopouští ten, kdo „rozšiřuje nebo umožňuje rozšiřovat v cizině nepravdivou zprávu o poměrech v republice“. Antisocialistické živly za to totiž dostávaly „flastr“ velmi často.

O tři měsíce později však došla trpělivost i Severočechům. Krátce před něžnou revolucí 11. listopadu 1989 se v Teplicích sešlo osm stovek lidí, kteří přišli vyjádřit svůj nesouhlas s „nelidským přístupem vůdčích osobností politického aparátu k ochraně životního prostředí a zdraví obyvatelstva“. O několik dnů později se debata o ovzduší proměnila v debatu politickou.

Námitky typu, že problémy se životním prostředím byly i na Západě, nepřijímám. To sice ano, ale tam se na rozdíl od komunistického Československa skutečně řešily, nezapíraly a svobodně se o nich mluvilo.

Zdroje:

Po 17. listopadu se neřešily jen problémy ekonomiky a politiky, připomíná historik | iROZHLAS - spolehlivé zprávy

https://radiozurnal.rozhlas.cz/kdyz-severni-cechy-dusil-smog-6319992

Od ekologických protestů k revoluci - ČT edu - Česká televize

Komunisté mlží o životním prostředí - ČT edu - Česká televize

Životní prostředí v 80. letech: zamlčet informace - ČT edu - Česká televize

Hegenbart: Král je nahý | Česko | Lidovky.cz

Jan Fojtík – Wikipedie