Kubánská tragédie a fučíkovská rudá demagogie

Nedávno si Kuba připomněla smutné padesáté výročí castrovské revoluce. Znalci tamních poměrů to vidí jasně - není co slavit. Vývoj „ostrova svobody" zhodnotil výstižně Valtr   Komárek v komentáři v MF DNES jako cestu od deseti k pěti. Obdivovatelé Kuby si berou  za vzor známého komunistického podvodníka Julia Fučíka, který pro změnu kdysi pěl lživé ódy na Sovětský svaz.  

Lidé, kteří mají moji velkou důvěru a Kubu navštívili popisují tamní situaci tristně.  Například Markéta Pilátová popsala v Respektu jak v této perle Karibiku pila karcinogenní žlutou limonádu, a jedla maso do kterého bylo umleto snad všechno. V baru hotelu kde bydlela, byla svědkem scény, jak obstarožní Zápaďák hostil tři mladé Kubánky hamburgery, samozřejmě ne v rámci Armády Spásy. Chtěla mu vynadat, jenomže ta děvčata měla evidentně pořádný hlad, a tak to nakonec přešla. Poté navštívila manželku disidenta, které odevzdala léky pro jejího uvězněného muže. Ona žena je zamíchá do kakaa a odnese manželovi do věznice, protože jinak by její partner umřel. Dále Pilátová upozorňuje na skutečnost, že čtvrt, ve které ona nebohá žena žila by se všude jinde jmenovala slam.

Walter Komárek vzpomínal na to,  jak jeho kubánští přátelé byli překvapeni z toho, že si z bytu odběhl do obchodu a obratem přinesl všechno, co je k pohoštění návštěvy potřeba. To totiž na Kubě v běžných obchodech není možné, třeba v onom Pilátovou zmíněném slamu byl pouze jeden malý kvelb s potravinami, kde se daly koupit akorát dva druhy sušenek a kola.

Úžasné zážitky s cestování po Kubě má také můj kamarád Eduard Freisler z Lidových novin. Ten zažil pozoruhodnou scénu na havanském nádraží. Vlak do Santiaga de Cuba měl už asi šest hodin zpoždění a nějaký maník tam cosi neustále spravoval na lokomotivě. Na otázku, od netrpělivého cestujícího, kdy už konečně pojedou, mechanik zavrčel: „A ty soudruhu máš snad něco proti revoluci."

Dalším vynikajícím místem k životu jsou kubánské nemocnice, do kterých se dostat je o život. Běžnou tamní taktikou například je, že pacienti jsou na víkendy propouštěni domů v bolestech, protože chybějí léky.

Přesto se však najdou lidé, kteří Kubu bezmezně obdivují. Já mám ovšem hodně důvodů jim nevěřit. Oni pouze těží z toho, že Karibik je daleko a mnoho lidí nemá možnost si jejich povídačky ověřit.

Opěvovatelé castrismu jsou takoví novodobí Fučíci. Vzpomínám si na svá dávná školní léta, kdy do nás soušky učitelky hustily reportáže komunistického pohádkáře Julia Fučíka ze Sovětského svazu třicátých let. Tuším, že toto slabomyslné dílko se jmenovalo O zemi, kde zítra již znamená včera. K tomu se dá dodat jediné, je to kniha lží. Bolševický agitátor se rozplýval nad údajně úžasným životem lidu  v SSSR, ovšem podstatná fakta jednoduše zamlčel. V jeho knize jste se nedozvěděli nic o uvězněných lidech v gulazích o bídě sovětských dělníků, kteří trpěli hladem a podobně.

Fučík se rozplýval nad tím, že v Sovětském svazu mají všichni práci, na rozdíl od Západu postiženého krizi, ale už zamlčel, že lidé si tam vydělají tak málo peněz, že si za ně téměř nic nekoupí a navíc obchody zejí prázdnotou.

Samozřejmě, že naše komunistická hlásná trouba také nic nepsala o tom, že hladomoru na Ukrajině způsobil smrt milionům lidí.

Měli jsme zkrátka věřit tomu, že ve stalinistickém SSSR to vypadá tak, jak napsal Fučík, a vykreslovaly sovětské propagandistické filmy.

A nějak podobně nám současní komunističtí agitátoři líčí i „kubánský ráj", který také existuje pouze v jejich hlavách.