Konec ruské okupace aneb jak šel konečně Ivan domů k Nataše

Dnes slavíme krásné výročí. Před dvaceti lety skončila okupace Československa Sovětskou armádou. Přinesla nám obrovské ekologické katastrofy, škody za minimálně desítky miliard korun a téměř tři sta mrtvých. Přesto svého setkání s obyčejnými sovětskými vojáky na vojně v Prachaticích nelituji.

Byl jsem tenkrát tzv. „hadice“, jak se říkalo tankistům, u VÚ 4425 a někdy v létě pětaosmdesátého roku k nám na přijela na asi dva měsíce rota Rusů. Nepsaným pravidlem bylo v žádném případě nezdravit jejich lampasáky, což já vzorně dodržoval. Něco jiného však byli obyčejní vojáci, kluci jako my, kteří na tom byli daleko hůř. Představte si, že vás pošlou na dva roky tisíce kilometrů daleko od domova, vy z kasáren nikam nesmíte a volno máte jenom půl hodiny po obědě a hodinu po večeři. Jinak tvrdá buzerace a dril.

Ve svém večerním volnu Rusové před svými ubikacemi hrávali na kytaru a zpívali písničky od Vysockého, Okudžavy a dalších, které se mi moc líbily. A tak jsem se s některými dal do řeči. Ti mně potvrdili, že obyčejní ruští vojáci základní služby, kteří sloužili u tzv. Střední skupiny vojsk u nás, nesměli chodit na individuální vycházky a rovněž ani nemohli jet domů na dovolenou. Jeden z ruských vojínů byl až z Vorkuty ležící za severním polárním kruhem.Ven z kasáren se dostali jen v rámci nějakých hromadných zájezdů, třeba ti naši si vyjeli na Hlubokou na zámek. Občas je poslali někam na brigádu, ale to bylo tak všechno. „Humánní“ sovětští komunisté je v podstatě na dva roky zavřeli za ostnatý drát, kde žili v otřesných a krutých podmínkách, a tak se nelze divit, že občas některému z těch kluků lidově řečeno „ruplo v bedně.“

Jeden takový případ popsal Ivan Motýl v článku v nejnovějším čísle časopisu Týden. V roce v lednu 1983 sovětský vojenský zběh, který utekl ze stráže, zastřelil v Klášterci nad Orlicí tehdejšího předsedu MNV devětapadesátiletého Zdeňka Bureše a jeho manželku. Ten kluk se z vojny zbláznil, o sovětský vojenský soud ho odsoudil k trestu smrti.

Na lavici obžalovaných ovšem měli sedět i ruští bolševici, kteří byli hlavními viníky těchto zločinů. Byli to oni, kteří svým vojákům udělali ze života peklo a tak by za to měli pykat. Svědkové vypráví o tom, že ruští důstojníci vojáky běžně mlátili, někteří z nich dělali sluhy důstojnickým paničkám a nosili jim jak soumaři těžké nákupy. Podmínky obyčejných sovětských vojáků byly nelidské a bylo mi jich i líto. Bohužel to byl typický obraz staleté ruské tradice z dob carismu, kdy pán si mohl s mužiky dělat co chtěl a bolševici na tom moc nezměnili, akorát všemocnými bojary byli tentokrát oficíři a bezprávnými mužiky obyčejní vojáci.

Moje soucítění s nimi však nic nemění na tom, že sovětská okupace devastovala naší zemi, zůstala po ní ekologicky zničená území a škody za desítky miliard korun v současných cenách, které nám nikdo nezaplatil. Jsem rád, že armáda, která k nám v srpnu 1968 brutálně vtrhla bez vyhlášení války a nikdo ji sem nezval, konečně zmizela z naší vlasti.