Kdyby to v listopadu vyhráli komunisté

Pavel se vracel rychlíkem ze služební cesty z Prahy a byl mrzutý. Už čtyři hodiny seděl zachumlaný v zimníku v nevytopeném kupé a podle jízdního řádu měl být už v Brně. Vlak však ještě ani nedorazil do Tišnova. Bohužel to bývalo pravidlem, rychlíky mezi Prahou a Brnem jezdily se zpožděním, často i hodinovým.

Když si řádně promrzlý stěžoval průvodčímu na nefungující topení, tak ten mu odpověděl: „Milej pane, holt nejsou náhradní díly a buďte rád, že vůbec jedete“. Pavel si pomyslel, že to se jen tak nevidí, aby vlaky v jednadvacátém století, které jsou navíc v jízdním řádu uvedeny jako expresy, jezdily vzdálenost 255 kilometrů za čtyři hodiny. Navíc jako vždy na záchodě netekla voda a toaletní papír, mýdlo či ručníky člověk rovněž hledal marně. Přesto však měl Pavel z dvoudenního výletu do metropole malou radost. Včera odpoledne si vystál hodinovou frontu v tuzexu na Václavském náměstí a koupil si perfektní rifle. Pravda, stály v přepočtu asi patnáct stovek, tedy téměř půlku jeho platu, a tomu ještě kamarád prodal bony ve výhodném kursu, ale jsou opravdu kvalitní! Také dnes skončilo jednání na ministerstvu poměrně brzy a tak si ještě v bufetu Koruna stihl dát k obědu něco, čemu tam říkali Vídeňský guláš. Na talíř dostal čtyři okoralé knedlíky, k tomu jakousi hnědou omáčku nevalné chuti a malinké kousky masa. Takové omáčky si lid vtipně pojmenoval UHO (univerzální hnědá omáčka) a jednou to měl být guláš jindy zase znojemská pečeně či hovězí na paprice atd., pro socialistické jídelny a bufety byly typické. Konečně rychlík dorazil s půlhodinovým zpožděním v půl šesté do Brna. Pavlovi naštěstí jela hned šalina a tak už za půl hodiny byl doma na sídlišti v Komíně. „Představ si sehnala jsem pravou svíčkovou, budeme mít v neděli parádní oběd,“ vítala ho hned u dveří manželka Zdena, která si v řeznictví vystála pořádnou frontu. Měla štěstí, svíčková byla skutečně prává, stávalo se totiž, že prodavačky šidily a jejich běžným trikem bylo, že přední hovězí prodávaly jako zadní. Ale někteří lidé je chápali, vždyť holky v masně berou tisícovku měsíčně, a tak si holt musí nějak přivydělat“. Pavel si pomyslel, že u nás v Brně je to ještě dobré, maso se dá nějak sehnat, ale v takové Miroslavi, malém městečku na Znojemsku, kde má domek po rodičích, je to velký problém. Jednou poslal svého syna Petra v sobotu pro párky, ten se vrátil s prázdnou a říkal: „Nic nemají, uzeniny jsou jen ve čtvrtek, maso ve středu.“ Zbývalo asi deset minut do televizních novin, Pavel si vzpomněl, že musí ještě zavolat svého spolužáka ze základní školy Romana, který je vedoucím prodejny Elektro na Malinovského náměstí. Pavlova rodina by chtěla nový barevný televizor a to není jednoduché. V prodeji nejsou, lidé tam pravidelně tráví noc před prodejnou, aby ráno dostaly některý z těch několika málo kousků, co přivezou. Jednou tam Pavlova známá čekala v noci za dvacetistupňového mrazu a celý měsíc pak marodila se zápalem plic. A ještě jedno velké štěstí potkalo Pavlovu rodinu, před týdnem jim Československé spoje po dvacetiletém čekání konečně zavedly domů telefon, takže Pavel už nemusí běhat po sídlišti a hledat fungující telefonní budku. Má štěstí, Roman sice není příliš nadšený, že mu volá, ale pak říká „přijď, snad se nějak domluvíme“. V amerických, francouzských či jiných filmech je vidět, jak lidé telefonují nějakými přenosnými telefony, kterým říkají mobily. Ty ale v socialistickém Československu mají jen soudruzi na ústředním výboru strany. Pavel si také vzpomněl na to, že by si v lednu měl už potřetí podat žádost o devizový příslib. Chtěl by se podívat do Rakouska, ale dvakrát mu státní banka napsala, že devizy pro něj nemá a bez nich mu na Státní bezpečnosti v Leninově ulici nedají výjezdní doložku, která je pro cestování na Západ potřeba. Přesně v sedm začaly televizní noviny 13. prosince 2007. Zprávy se předháněly v líčení úspěchů socialismu, masokombináty plnily plán s předstihem, soudruzi ředitelé slibovali, že na Vánoce bude masa dost. Svůj díl pochvaly dostali i železničáři, jejichž vlaky odvezly rekordní množství tun uhlí a oceli. Ve zpravodajství byla také reportáž z továrny na kola Favorit v Rokycanech. Jakýsi mistr sděloval národu, že letos splní plán na 110%. „To je zajímavé,“ pomyslel si Pavel, který zatím marně shání jízdní kolo „závodničku“ pro svého syna. V obchodech slyší jenom „nemáme, zkuste se zeptat za týden, snad nám ještě něco před Vánocemi přivezou“. Na závěr zpráv se lidé mohli dozvědět, že soud zase poslal do vězení za protisocialistickou činnost disidenta Václava Havla, který nepochopil, že reakce to v listopadu 89 definitivně prohrála. Tentokrát dostal sedm let. Zvoní budík, Pavel se probouzí, je sedm hodin. „Fuj, to byl ale strašný sen," otřese se celý propocený. Chystá se na služební cestu a Pendolino do Prahy mu odjíždí za hodinu. Nasnídá se až ve vlaku, ze svého mobilu volá na nádraží, aby se ujistil, že jízdenku, kterou si objednal po internetu, si může na nádraží vyzvednout. Za jízdy bude také pracovat na svém počítači, luxusní vlaky, které cestu mezi Brnem a Prahou zvládnou za necelé dvě a půl hodiny, to umožňují. Je 14. prosince 2007.