Jak Stalin aktivně a dlouhodobě podporoval Hitlera

Diktátor si s diktátorem rozumí a to platilo i pro Josefa Stalina a Adolfa Hitlera. Proto ani nemůže překvapit, že SSSR se měl stát společně s Německem, Itálii a Japonskem čtvrtým členem Osy.

Nebudu tady zbytečně opisovat výborný článek Jiřího Vojáčka na webu Technet.cz. Viz.  

https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/sovetsky-svaz-osa-druha-svetova-valka.A190308_132959_vojenstvi_erp?

Pravdou je, že masový komunistický vrah Josef Stalin v třicátých letech minulého století lavíroval mezi západními demokraciemi a nacistickým Německem. Nicméně, jemu jako diktátorovi byla bližší totalitní Hitlerova říše a tak se nakonec dohodl s ní. Už předtím však Sovětský svaz nacisty v Německu podporoval s cílem dostat je k moci a jejich prostřednictvím zničit evropské demokratické státy. Rudá a hnědá jsou stejně nebezpečné aneb komunismus, nacismus, stejná špína, stejný hnus. Ale nyní nechme promluvit fakta.

V procesu s válečnými zločinci v Norimberku na přelomu let 1945 a 1946 vystoupil jako jeden z mnoha svědků i německý průmyslník a poválečný poslanec Arnold Rechberg. Tento muž patřil k odpůrcům meziválečné německo-ruské vojenské spolupráce. Prohlásil, že skutečným viníkem nástupu nacistů k moci byl Josef Stalin. Přísežně doložil, že 24 000 německých komunistů dostalo příkaz ke vstupu do organizací NSDAP, SA a SS. Tato operace začala 1930 a trvala dva roky. Ze Stalinova podnětu dostala nacistická strana z Moskvy k dispozici 40 milionů zlatých říšských marek. Až do příchodu Hitlera k moci se Stalin snažil všechny projevy německého nacionalismu podporovat. Doufal, že tím Německo podpoří proti západním demokraciím, tradičním odpůrcům komunismu. Mnoho německých komunistů ani nepotřebovalo takovou pobídku. Usoudili, že obě strany, komunistická i nacistická, mají stejné cíle, obě jsou socialistické, ale s Adolfem dosáhnou proklamovaných cílů dříve.

A toto je další důkaz úzké komunisticko-nacistické spolupráce, která začala ještě před nástupem NSDAP k moci v lednu 1933. Krátce před volbami do Říšského sněmu v listopadu 1932 zorganizovaly společně v Berlíně stávku v dopravním podniku komunistické i nacistické odbory. Četné davy přívrženců i členů obou stran pak společně v ulicích Berlína zaútočily na stávkokazy, kteří vyjeli s tramvajemi do města a útočili i na policisty, kteří se tyto stávkokazy snažili ochránit. O společném postupu se tehdy domluvili předsedové berlínských organizací obou partají Walter Ulbricht (pozdější nejvyšší komunistický vůdce NDR a stoupenec okupace Československa vojsky Varšavského paktu v roce 1968) a nacistický válečný zločinec Joseph Goebbels, který pak v Hitlerově kabinetu zastával funkci ministra propagandy.

Ještě dříve však vyznavači Hitlera a Stalina spolupracovali při nejrůznějších demonstracích e a také při plebiscitu v Prusku v roce 1931. Ostatně to veřejně prohlásil komunistický poslanec v saském zemském sněmu Kurt Alfred Sindermann, který uvedl, že bolševismus a nacismus mají společný cíl: zničení kapitalismu.

Spolupráce obou zemí ještě zesílila po podepsání neblahého paktu Molotov – Ribbentrop v srpnu 1939. Sovětský svaz podle díla Thierryho Woltona „Rudohnědá nemoc 20. století“ od října 1939 až do vypuknutí války mezi oběma zeměmi dodal Německu 865 tisíc tun ropy (40% německé roční spotřeby), 140 tisíc tun manganu, 101 tisíc tun bavlny, 11 tisíc tun lnu, 15 tisíc tun azbestu, 14 tisíc tun mědi, 3 tisíce tun niklu (30% roční spotřeby), jeden milion tun dřeva, 26 tisíc tun chrómu, 184 tisíc tun fosfátů (70% roční spotřeby) a 1 462 tisíc tun obilí. Poslední vlak se zbožím odjel ze SSSR do Německa 22. června brzy ráno jen několik hodin před zahájením hitlerovského útoku.

Stalinův režim rovněž sloužil Německu jako dealer a pomáhal mu například v dovozu kaučuku a mědi z dálněvýchodních přístavů po Transsibiřské magistrále, aby se tento import vyhnul britské blokádě.

Další velkou hanebnosti ze strany SSSR byl fakt, že sloužil jako týlová základna pro německou Kriegsmarine. Z tajné základny Rudé armády v Barentsově moři totiž vyplouvaly na moře s pomocí sovětských ledoborců německé ponorky, které napadaly britské obchodní trasy a potopily přitom deset britských lodí o celkovém výtlaku 64 tisíc tun. Velitel německého námořnictva admirál Raeder také osobně za tuto pomoc svým sovětským soudruhům ve zbrani opakovaně děkoval. Toto je tedy jeden z nejpádnějších důkazů toho, že SSSR neuzavřel s Německem pouhou dohodu o neútočení, ale aktivně se podílel na nacistické agresi.

Pak tedy ani nemůže překvapit fakt, že Sovětský svaz vážně uvažoval o možnosti stát se členem paktu Osa.