Jak Máchalů přežili Hitlera i socialismus

    Jsou takoví typičtí průměrní či řekneme tuctoví, rodina z maloměsta kdesi uprostřed Čech, která tu žila po staletí. Tito lidé byli vždy řádnými a slušnými občany, přežili od Rakouska-Uherska, přes Hitlera, a uměli v tom chodit i za socialismu. „Hlavně se do ničeho neplést," bylo jejich heslo.     

Prapraděd Máchal to ve čtrnáctém roce dotáhl až na starostu. Začala I. světová válka a hned v září hřměl na zastupitelstvu, že naše zbraně teď ukážou co umí a Srbové musí dostat za vyučenou. O dva roky později pak zazněl opět jeden z jeho proslulých válečných projevů. „Pánové," zvolal k zastupitelům, „na počest dobytí Bukurešti naši slavnou armádou provolejme třikrát hurá." V sedmnáctém roce to vypadalo všelijak a tak obecní zastupitelstvo na starostův návrh, udělilo pro jistotu čestné občanství vynikajícímu českému vlasteneckému spisovateli Aloisi Jiráskovi.

V říjnu osmnáctého roku již starosta Máchal přišel na zastupitelstvo v sokolském kroji, svorně s ostatními zapěl z plna hrdla „Kde domov můj" a plamenně vykládal o tom, jak jsme tři sta let úpěli pod proradnými Habsburky a teď, že nastává éra vytoužené svobody.

Rodina Máchalů věděla, kde je za I. republiky její místo, muži byli oporou národně demokratické strany, která v maloměstě pravidelně vyhrávala volby, a také chodili do Sokola, byli též v obci baráčnické a dalších spolcích. I ženy se staly spořádanými vlastenkami, protože tak se to přece slušelo a patřilo. 

Pak však přišel Hitler a okupace v roce 1939. Ovšem Máchalů chtěli žít dál svým klidným životem. Sokolské kroje proto zmizely kdesi na půdě, kde skončily i obrazy Masaryka a  Rašína. Teď už praděd František Máchal obsadil starostenský post. „Někdo to přece dělat musí," bylo jeho heslo a tak se angažoval i  v protektorátní masové organizaci Národní souručenství, kterému dělal okresního předsedu. Jeho synové Denys a Jirka, jemuž všichni říkali rudý meloun, chodili jako správní chlapci do kuratoria. S těmi nerozumnými, kteří se zapojili od odboje nechtěli mít nic společného. „To jsou šílenci, dyť nás Němci všechny oddělají," zlobil se starosta Máchal. Poté když byl po atentátu na Heydricha vyhlášen výjimečný stav, oznámil na místní četnické stanici, že ve městě viděl podezřelé individuum, a vždyť to může být někdo, z těch atentátníků, toho přece nemohou spořádaní občané nechat chodit po ulicích. S místními německými úředníky vycházel dobře, a nechápal, co proti těm Němcům někteří lidi mají?  vždyť takový Franz Schmidt, co je tím stumbanführerem u SS, to je přece takový hodný člověk, má takovou milou ženu a jak si rád hraje s dětmi," říkal si starosta Máchal. 

V květnu 45 však už starosta Máchal vítal s flaškou vodky v ruce hrdinou Rudou armádu osvoboditelku. Přemýšlel co dál. Pravda, jeho dcera Editi to jeden čas táhla s místním velitelem gestapa a když se ožrala, vyřvávala na celé město „Die Fahne hoch, Deustchland über alles" a další podobné hitovky." To se moc nehodilo, pak však dostal spásný nápad a tak ji poslal do Mostu, kde se její minulost mezi ostatními přistěhovalci ztratila. Edita tady vstoupila do KSČ, změnila jméno, stala se z ní Maruška Kabrhelová a nakonec udělala velkou kariéru ve svazu žen, kde to dotáhla až na předsedkyni.

Starý Máchal mezitím vstoupil do KSČ, nakonec povýšil a získal post předsedy Okresního národního výboru. Kluci Meloun Rudý a Denys se stali aktivními členy Svazu československé mládeže a po roce 1948 je čekala velká kariéra.

Tak běžel čas a v padesátých letech rodina Máchalů odsoudila Miladu Horákovou za její protistátní pikle a nadšeně na shromáždění pracujících skandovala „popravit, popravit". Stejný trest samozřejmě chtěla i pro Slánského s jeho spikleneckou a zrádcovskou bandou. V roce 1968 Máchalovi zaváhali, ale přece jenom tak nějak podpořili Dubčeka a obrodný proces,. Po srpnu čekali, jak se to vyvine a v příštím roce v dubnu už věděli, že správná cesta je ta, po které jde soudruh Husák. Tak šli po ní také a dobře udělali. Meloun rudy a Denys to dotáhli až na krajské tajemníky KSČ. Jejich synové Honzarov a Madqwert vyráželi po každé na prvního máje ve svazáckých stejnokrojích v čele průvodu. Máchalů si žili jako typická česká rodina, která věděla, že nemá dělat to, co se nepatří a pak se bude mít dobře. Ty co se, bouřili proti režimu, tvrdě odsuzovali. „Dyť co z toho maj, proč to dělaj, a vůbec ať se s nimi soudruzi z esenbé nepářou, a namlátí jim, my slušní lidé tady tydlectý nechceme," vykřikoval v hospodě Denys. Jeho žena byla hodná, vždy když bylo potřeba dorazila před sídlo strany a volala. „Táto poď domů, dovezli cýment," anebo „Táto máme svíčkovou, to bude žrádýlko  k večeři."

Meloun Rudý s Denysem také jezdili společně s rodinami na dovolenou do Bulharska. „Mámooo my tu byli první, dáme si pivo a vytáhni ty řízky. Denysiiii tady smééé," hulákal po ránu Meloun Rudý na celou pláž.

Po nějakém čase i Honzarov a Madqwert rovněž vstoupili do komunistické strany a připravovali se na to, aby šli životem ve stopách svých rodičů. Těšili se na úspěšnou kariéru. Do ničeho se nepletli, pluli s davem a Honzarov byl rád, že ze střední školy, kterou studoval, vyrazili jednu hnusnou „máničku". Považte, vždyť chodila na akce, které byly nedovolené a prozápadní a doma navíc poslouchala Svobodnou Evropu, což přece bylo zakázáno. Fuj, hanba a vůbec „máš li dlouhý vlas, nechoď mezi nás," připomínal si heslo budovatelů socialismu.

No a kdyby nepřišel listopad 89, tak Máchalů si žili dál spokojený život v socialistickém Československu. A jak to s nimi nakonec dopadlo, tak o tom zase někdy příště.:-)