Jak jsem si dal s esesákem panáka

  Neobvyklý a pozoruhodný příběh se odehrál před několika lety. Na dovolené v Tallinu jsem se setkal s bývalým vojákem estonských SS a nelituji toho.

Byl jsem překvapen krásou Tallinu, udělal na mně lepší dojem než Petrohrad. Krásné renovované starobylé domy v historické části hanzovního města s dominantním kostelem svatého Olafa se 159 metrů vysokou věží, která patří k nejvyšším v Evropě. Jedním slovem nádhera. Povídá se, že stavitel chrámu z ní skočil a zabil se, protože se bál, že klenba lodi se zřítí. Jediné co sem příliš nezapadá, je typický baňatý pravoslavný kostel na jednom z návrší.

Člověk se tady může cítit tak trochu i jako doma, a to proto, že tramvaje, trolejbusy a autobusy zdejší městské dopravy nesou pečeť Made in Czech republic.

Kolem starého města se vinou hradby, jež kdysi chránily město před nepřítelem. V části hradebního komplexu se pak nachází útulná kavárnička, z níž je pěkný výhled na centrum perly Pobaltí.

V ní se začal neobyčejný příběh. I když ještě dříve mně půvabná servírka - světlovlasá Ruska Lenočka přinesl kávu, kolu a nějaký místní vynikající zákusek. Čtu si estonského průvodce, když tu se nade mnou ozve německy jestli jsem Čech. Podívám se a vidím starého šedovlasého ale urostlého a pořád dobře vypadajícího muže. Tak se ho zeptám, jestli si něco nepřeje, a on, že by si rád přisedl. „Proč ne," povídám. A tak jsme se dali do řeči.

Šok přišel hned na začátku. „Jmenuji se Arthur Meeri a za války jsem sloužil u SS jako důstojník. Nejdříve jsem jako poručík čili Untersturmführer velel četě, později jako Haupsturmführer tedy kapitán rotě." „Dobrá pecka na úvod," říkám si v duchu.

„Tak já jsem nějaký Honza Ziegler, momentálně novinářem, žiji a pracuji v Praze. V Estonsku jsem na dovolené a moc se mi u vás líbí. Vy jste asi bojoval s dvacátou granátnickou divizí SS nebo li první estonskou. Je to tak? Co vás k tomu vlastně vedlo, vždy SS byly prohlášeny Norimberským tribunálem v roce 1946 za zločineckou organizaci."

„Já bych rozlišoval," odvětil a pokračoval. „Byl velký rozdíl mezi bojovými jednotkami  Waffen SS a Totenkopf SS, které střežily koncentrační tábory. My jsme byli vojáci nikoliv vrazi lidí v koncentrácích. Víte, já nejsem žádný válečný zločinec a esesákem jsem být nechtěl, ale Němci nám nedovolili obnovení estonské armády. „Když chcete válčit s bolševiky, tak jedině v SS, jiná  možnost není," zdůrazňovali. Nyní vám budu vyprávět svůj příběh souhlasíte?" „Jsem na něj nažhavenej," přitakávám.

Před válkou jsem v roce 1938 nastoupil do vojenského učiliště pro důstojníky. Těsně před okupací naší země bolševickým Ruskem jsem byl vyřazen jako poručík Estonské armády. Pak nás ovšem obsadil Sovětský svaz a já měl štěstí, nechali mně v Rudé armádě jako podporučíka. Mnoho mých kolegů však zajali a zavraždili. Okupaci naší země, řídil Stalinův poskok Ždanov, v červenci 1941 byl náš parlament donucen odhlasovat žádost o připojení k SSSR, dělo se tak za asistence po zuby ozbrojených rudoarmějců.

Nastala devastace Estonska, vlády se chopili komunističtí samozvanci, které nikdo nechtěl a naši zemi vedli k úpadku a ke zkáze. Za jídlo, boty a oblečení jsme platili šestkrát víc než dříve, přičemž platy stouply jen o trojnásobek. Na všechno se stály fronty, začal nedostatek zboží všeho druhu. Něco takého jsme za samostatného Estonska neznali.

Deset tisíc lidí včetně žen a dětí bylo v nelidských podmínkách v dobytčácích deportováno na Sibiř. Mnoho z nich cestu nevydrželo, protože je tam vozili tak, jako nacisté  Židy do koncentračních táborů. Za pouhý rok v letech 1940 až 41 bylo bolševiky zavražděno na šedesát tisíc Estonců. Když si to tak vezmete, tak je to procentuálně víc než 360 tisíc mrtvých Čechoslováků, kteří se za šest let II. světové války stali oběťmi nacistů."

„OK, to beru, ovšem ve vašem vyprávění cítím jeden velký rozpor. Vy tady odsuzujete bolševiky za jejich teror, což chápu. Ovšem sám říkáte, že jste se stal důstojníkem Rudé armády."

„Některým z nás tuto možnost nabídli, s tím, že posádkou zůstaneme v Estonsku. U mě možná rozhodlo to, že jsem byl mladý začínající důstojník a můj otec byl dělníkem, čili správný třídní původ.  Nevěděl jsem co mám dělat, a tak vzal, ale s tím, že rudým nezůstanu. Akorát jsem nevěděl jak to provést. Ovšem i rok v sovětském vojsku mně dal hodně. A já pochopil, že komunistický režim je zrůdný."

„Jak to?"

„Krátce před válkou v květnu 1941 jsme odjeli někam ke Kazani na manévry. V Rusku jsme viděl vesnice s rozpadajícími se zanedbanými domy, špinavé a podvyživené lidi včetně malých dětí.

"Co jste dělal po vypuknutí války?"

S jednotkou jsme se přesouvali do Litvy na frontu. Ve Vilniusu vypuklo protisovětské  povstání a já se k němu se svoji estonskou jednotkou přidal. Předtím jsem ovšem zastřelil politruka a nestydím se za to. Stejně patřil k NKVD a grázlové z této bandy byli stejní anebo možná ještě horší jako Gestapo. Společně s Litevci jsme město ovládli ještě před příchodem Němců 25. července. Pak mně Němci zajali, já jim však utekl, a v jižním Estonsku se přidal k partyzánům zvanými lesní bratři, kteří v srpnu dokázali ovládnout okolí města Pärnu. Tallin byl vyčištěn od Rusů 28. září. Němci ovšem zpočátku zavedli v Pobaltí okupační správu a žádné se zemí nepovolil vlastní vládu." A co jste dělal po obsazení země? „Nastoupil k policii v Tartu, naše oddělení se zabývalo obyčejnou kriminalitou, zloději, vrahy,  lupiči a podobnými živly." „Ovšem policie pobaltských států se podílela i na protižidovských pogromech," namítám. „To dělaly zvláštní policejní jednotky a tento problém se týkal hlavně Lotyšska a Litvy, nikoliv Estonska, kde zahynulo asi jen 600 Židů. Ovšem zdůrazňuji, s tímto jsem nikdy nesouhlasil."

„Dvacátá granátnická divize vznikla v lednu čtyřiačtyřicátého roku, ale už předtím existovaly některé menší estonské oddíly SS."

„Je to tak, máte dobré znalosti, šel jsem tam proto, abych mohl bránit svoji vlast před bolševiky. Po zkušenostech s nimi jsme je považoval za největší neštěstí pro svoji zemi a tak tam vstoupil. Vynikajícího úspěchu dosáhla naše divize v březnu a dubnu čtyřiačtyřicátého roku u Narvy, kde jsme zlikvidovali předmostí Rudé armády. Ruské velení to tak rozzuřilo, že proti nám vrhlo na devět armádních sborů Leningradského frontu. My jsme je ale odrazili a sověti ztratily v těchto bojích na sto dvacet tisíc vojáků. Estonsko se pak Rusům podařilo dobýt a okupovat až na podzim v roce 1944. Já jsem se pak se svoji jednotkou dostal až do Čech k Nymburku. A tam poprvé a naposledy za svoji kariéru použil menší násilí vůči civilistovi."

„Co se stalo?" 

„Na nějakém statku jsem si se samopalem v ruce na zdejším hospodáři vynutil civil. Byl už konec války a já chtěl utéct. Ale ten sedlák nedělal problémy a já ho ještě varoval, že přijdou bolševici, což jsou stejné bestie jako nacisté. Myslím si, že to pochopil a sám mně dal na cestu nějaké jídlo. Víte, já umím německy, anglicky a rusky. Tak jsem Čechům za Prahou anglicky tvrdil, že jsem americký pilot, jehož sestřelili a nyní utíká ke svým. A pak mně  nějaký člověk odvezl po vedlejších cestách až k Plzni. Tam už byli Američané a já se dostal do jejich okupační zóny. Odtud pak s pomocí dobrých křesťanů do Argentiny, podrobnosti si s dovolením nechám pro sebe, a později v roce 1948 jsem se na desítky let usadil v USA.  Na Kolumbijské univerzitě v New-Yorku vystudoval práva celý život se živil jako právní zástupce velmi úspěšné firmy. Po pádu sovětského režimu jsem se v roce 1994 vrátil domů do Estonska, mám americký důchod a nic mi nechybí.¨

Víte, SS byly prohlášeny za zločineckou organizaci, to máte pravdu, ovšem ne každý jejich voják se dopustil válečných zločinů, princip kolektivní viny je nepřípustný, každý musí být posuzován zvlášť. Navíc v roce 1950 se Kongres Spojených státu amerických usnesl na tom, že prohlášení Norimberského tribunálu ohledně SS se nevztahuje na obyvatele pobaltských zemí, kteří v dobré víře pouze bojovali za svobodu svých vlastí."

„A můžu mít ještě poslední otázku?" „Jistě."

 „Jaký je váš vztah k Rusům?"

„Nemám s nimi problém. Já nenávidím bolševiky, a ti byli i mezi Estonci. Sám jsme poznal, že komunisté hodně ublížili i obyčejným Rusům, kteří byli chudáky žijící v nesmírné bídě. S normálními Rusy si rozumím. A víte co, teď si spolu dáme nějakou dobrou whisky. Třeba Jamesona, může být?"

 „Proč ne," odpovím. A od té doby rád piji Jamesona, pochopil jsem, že svět není černobílý a věřím tomu, že i u SS byli slušní lidé, kteří bohužel podcenili zrůdnost nacismu. Ovšem jen z toho důvodu, že po otřesných osobních zkušenostech považovali sovětský socialismus za daleko horší zlo. A já se jim nedivím.