Izraelci a Němci se postavili ruským výtržníkům

Nechybělo mnoho a moje žena, pokladní na jednom z nejkrásnějších českých zámků – Hluboké nad Vltavou, zmáčkla nouzové tlačítko. Naštěstí stateční muži stále existují a přišli jí na pomoc.  

Eva si opakovaně stěžovala na chování ruských návštěvníků, kteří nezdravili, chovali se arogantně a nepříjemně a jednali s tamním personálem jako s poddanými. Jednoho dne ovšem nastal vrchol, když tam dorazilo několik Rusů a chtěli zpupně ruskou prohlídku. Ona se jim snažila vysvětlit, že to není možné, protože jich je málo, takže jim nabídla alternativy, buď půjdou za deset minut s českou skupinou s tím, že dostanou ruské texty nebo si počkají hodinu a pak se mohou tedy připojit k plánované ruské prohlídce. V tom ovšem nastalo peklo, oni na ni řvali, že chtějí hned ruskou prohlídku, ať to zařídí nebo uvidí, že je česká k…a apod., mlátili jí tam do skla, takže chtěla přivolat pomoc. Tam je tlačítko jako v bankách, které je napojeno na polici, takže by přijely hlídky z okolí včetně zásahovky z Budějic.

Ovšem naštěstí tam přiběhli nějací chlapi, pak se ukázalo, že to byli Izraelci a Němci, kteří násilníky jaksi vyhnali. Ty Němce Eva poznala, byli to průvodci, co tam přiváželi německé skupiny poměrně často. Ovšem z Izraelců byla překvapena. Pak se s nimi dala do řeči a oni ji řekli, že takové chování se jim nelíbí, nemohli to nechat být, ale těch Rusů se nebáli, protože sloužili u elitních jednotek, u parašutistů. Bylo tedy spíše štěstí těch pobudů, že se raději stáhli sami. A tři kamarádi z vojny si udělali pánskou jízdu a byli v pravý čas na správném místě. Eva mně řekla, že ten jeden byl doktor, druhý inženýr a třetí nějaký technik.

Bylo to ovšem kouzlo nechtěného, izraelsko- německá spolupráce. Němci jsou tam podle ní hodně oblíbeni, protože na rozdíl od Rusů dávají slušná dýška. 

Je fakt, že ruští návštěvníci bývali podle mé ženy nejhorší. „Neusmějí se a tváří se jako vrahové,“ povídala. Mrzelo jí to o to víc, že ona sama byla milovnice ruské kultury, ruské literatury a ruského umění vůbec. A měl jsem o ní strach, byla taková citlivá a nečekala, že se v takovém prostředí jako je zámek Hluboká, může vůbec s něčím tak odporným setkat. Ale tenkrát nechtěla, abych z toho dělal aféru, s tím, že ona má tento zámek moc ráda a nechce, aby byl vláčen někde v bulváru v takové souvislosti. Nicméně situace se změnila a já už nemusím mlčet. Také ona sběř měla štěstí, že jsem tam u toho nebyl.