Hrdina Litvy, který zastřelil bolševického komisaře, je na věčnosti

Ta smutná zpráva z litevské Palangy mně zaskočila, Justas Mickevičius zemřel. Pravda bylo mu už požehnaných jednadevadesát let, ale hodně mně to vzalo. Byl to hrdina litevského boje za svobodu, kterého jsem měl čest osobně poznat a kterého si Litevci velmi váží.

Horký srpnový den před devíti lety, na svém putování po Pobaltí se náš zájezd s brněnskou cestovní kanceláří Kudrna zastavil v nádherných litevských lázních na břehu Baltského moře Palanze, kde jsme také v místním kempu přenocovali. Odpoledne perfektní koupačka v moři, večer někam do hospody. Vejdu do malého bistra, promluvím rusky a v tom okamžiku mně bodají ledové vražedné pohledy. Tak okamžitě hlásím, já nejsem Rus, jsem Čech litevsky se s Vámi nedomluvím, tak rusky nebo německy. Napětí opadlo, krásná mladá servírka se na mně začala usmívat, a přisedám si ke stolu, kde bylo volno a u kterého seděl jeden starší pán. Ten najednou mně řekne, jestli budete jíst, dejte si tady toto. Název litevské speciality jsem už zapomněl, ale bylo to výborné mleté maso obalené něčím, co připomínalo náš bramborák.

Dali jsme se do řeči, a já se dověděl, že onen muž se jmenuje Justas Mickevičius, který se narodil v roce 1920, více než čtyřicet let žil v Americe, po osvobození Litvy ze sovětské okupační nadvlády a znovunabytí samostatnosti se v roce 1994 vrátil domů.

Jeho život byl ve čtyřicátých letech byl pestrou dobrodružnou mozaikou. Po ukončení gymnázia vstoupil do litevské armády, absolvoval důstojnický kurs a sloužil jako poručík. Kupodivu jej po okupaci Pobaltí ruskými bolševiky přejala i Rudá armáda, a z nějakého důvodu přežil čistky mezi litevským důstojnickým sborem, možná proto, že své rodiče zapřel coby statkáře, a do dotazníků napsal, že jsou zemědělskými dělníky.

Tak jako drtivá většina Litevců nové rudé vládce nenáviděl a nelze se tedy divit, že hned po německém útoku na SSSR v červnu 1941 se se svoji rotou vzbouřil. „Byli jsme samí Litevci, akorát komisař byl takový omezený ruský bolševik. S ním jsme to vyřídil hned 23. června. Měl nějaké problémy, a tak jsme prostě vytáhl pistoli, řekl, ty už si skončil, dva výstřely a bylo po něm. Pak jsem se se svými hochy zapojil do povstání za svobodnou Litvu. Celkem nás proti sovětským okupantům bojovalo na 150 tisíc litevských vlastenců. Já se svoji rotou pomáhal pod vedením plukovníka Špokevičiuse osvobodit Vilnius. Ještě před příchodem Němců se nám do během šesti dnů po německém útoku podařilo zbavit Litvu bolševiků. Chtěli jsme vyhlásit nezávislost Litvy a postavit Němce před hotovou věc. To se nám bohužel nepodařilo. Mluvil jsem však s jedním svým kolegou poručíkem Wehrmachtu a ten byl překvapený jak jsou Němci na Litvě vítáni jako osvoboditelé. To nebyla pouhá goebelsovská propaganda, to byl fakt. Komunistické represe měly na svědomí životy 75 tisíc Litevců, zkušenosti se sovětskou okupací byly otřesné. Tzv. referendum, které prý potvrdilo připojení Litvy k Sovětskému svazu, a na které se odvolával Stalin, bylo ve skutečnosti velkým podvodem a 85% Litevců se jej nezúčastnilo.

Bolševici vraždili naše lidi, popravčí místnosti byly ve vězení v Kaunasu, kde se po osvobození našly desítky mrtvých těl, před smrtí bestiálně zohavených. NKVD brutálně mučilo své oběti elektrickým proudem a vůbec si nezadalo s gestapem. V Paněvežysu Rusové těsně před ústupem zavraždili personál tamní nemocnice, když předtím znásilnili zdravotní sestry. V Rainaiském lese vojáci Rudé armády zvěrsky ubili 76 mladých skautů, mezi kterými byli i dvanáctiletí chlapci. (jak podobné Breivikovi). Některé mrtvoly měly uřízlé genitálie, jež jim rudí vrazi nacpali do úst. Rovněž nedaleko Palangy byl po osvobození Litvy nalezen hromadný hrob desítky lidí včetně žen a dětí, kteří byli před zastřelením komunistickými vrahy mučeni,“ vypráví Litevec.

Mickevičius potom utekl z německého zajetí domů, a nakonec se dal k partyzánům, protože i Němci zklamali naděje Litevců. Nevyhýbá se ani temným okamžikům litevských dějin, vraždění Židů po německém obsazení země. „V každém národě se najdou bestie, kteří využijí situace, tak jako Češi v květnu pětačtyřicátého, když zabíjeli německé civilisty. Pro některé Litevce byli Židé spojeni s komunisty, kteří nám způsobili tolik zla. Na druhé straně je kolem tisíce Litevců držitelů čestného titulu Spravedlivý mezi národy, protože pomáhali svým židovským spoluobčanům a také je dobré zdůraznit, že na Litvě na rozdíl od Lotyšska a Estonska nevznikly jednotky SS.“

Justas pak od roku 1943 bojoval v jednom z litevských nekomunistických partyzánských oddílů proti nacistům. „Němci nás také zklamali, v boji jsme mimo jiné spolupracovali s polskou Armiji Krajowou. V roce 1944 pak přišli opět Rusové s Rudou armádou a my zůstali v lese jako tzv. lesní bratři, protože nacistické okupanty vystřídali ti komunističtí a žádná změna k lepšímu se nekonala,“ vypráví Mickevičius, který pak popsal svoji bojovou činnost. Jednou jsme přepadli malý oddíl NKVD a postříleli asi třicet rudých. Také jsme popravili jistého Litevce oblastního tajemníka bolševické strany, protože to byl kolaborant a zrádce. Také jsme se několikrát vypravili, do vesnic, kde se v domech po Litevcích deportovaných na Sibiř se usazovali ruští přivandrovalci. Tak jsme jim řekli, máte týden na to, abyste zmizeli zpátky do Ruska, v opačném případě budou muži starší patnácti let zastřeleni. K tomu jsme však nikdy nesáhli, stačilo jenom pohrozit a oni šli.

Na co také rád vzpomínám byl zátah NKVD proti našemu oddílu lesních bratrů. Byla to hrozná legrace, protože my měli mezi nimi svého člověka, tak jsme věděli co udělají. Večer před akcí jsme vyklidili náš tábor a nechali tam pouze figuríny. Bylo nás kolem třiceti a poslali proti nám asi pět tisíc vojáků NKVD s dělostřelectvem a letectvem. Bylo krásné slyšet z dvacetikilometrové dálky palbu děl a výbuch bomb. Umím si představit, jak byli ti Rusové paf, když našili prázdný tábor. Slyšel jsem, že velitele zásahu za to seřval v Moskvě sám Berija,“.

Ovšem v roce 1948 nakonec Mickevičius emigruje do USA, kde později vystudoval práva na Columbijské univerzitě.

„Už to tady začalo být horké. Sice nás lidé podporovali a schovávali, i přesto, že NKVD hrozila vypalováním jejich domů. Jenomže bylo jasné, že nás Západ nechal a proti Stalinovi válku nezačne, tak jsem šel pryč. V Klajpedě se mi povedlo dostat na nákladní loď, která plula do Stockholmu a odtud do Ameriky, co nejdál od bolševiků. V Americe jsem prožil krásné roky, ale doma je přece jenom doma. Na Litvě se nám teď žije bez komunistů krásně a svobodně. U nás nesmí existovat strana s názvem komunistická. Oni litevští komunisté se sice nazývají jako nějací socialisté, ale je jich jen několik stovek a jsou absolutně bezvýznamní,“ řekl Mickevičius.

Jeden člověk od sousedního stolu pak prohlásil, že Justas Mickevičius by měl mít svůj pomník v jedné čtvrti na soklu, na kterém kdysi stávala socha rudoarmějce.

A tak možná by tam jít nyní bude. Bojovníci proti komunistům jako Justas Mickevičius se na Litvě těší obrovské úctě a vážnosti. Drtivá většina lidi je nepovažuje za zločince, ale za hrdiny, kteří v spravedlivém boji proti ruským okupantům, byli nuceni zabíjet rudé zločince.

Mimochodem litevský parlament nedávno schválil zákon, podle kterého je trestná veřejná prezentace nacistických a komunistických symbolů.