Hold obětem války a komunismu – sovětským válečným zajatcům

Řekl bych, že vojáci Rudé armády, kteří se dostali do německého zajetí, si zaslouží mimořádnou úctu, za to, co všechno museli vytrpět, a to nejen od Němců, ale také od vlastních, pro které to byli zrádci.

Je to další velmi pádný důkaz faktu, že pro Sovětský svaz a jeho vůdce Stalina lidské životy nic neznamenaly. Já tímto vzdávám hold a úctu sovětským válečným zajatcům – Rusům, Ukrajincům, Bělorusům, Kyrgyzům, Estoncům. Gruzíncům a dalším. Jejich osud byl mimořádně krutý a bolestný.

Problém byl v tom, že Sovětský svaz na rozdíl od carského Ruska neuznával v éře II. světové války mezinárodní dohody o zacházení s válečnými zajatci. Přitom carské Rusko za I. světové války právní dokumenty respektovalo a se svými zajatci zacházelo na tehdejší dobu slušně a platí to i opačně. I ruští vojáci zajatí armádami Ústředních mocností na tom byli celkem dobře.

Je ovšem pravdou, že argumentaci obhájců představitelů nacistického Německa o nepodepsání Ženevských úmluv v roce 1929 Sovětským svazem smetl Norimberský válečný tribunál jako neopodstatněnou.

Svoji zlou a ničemnou povahu dokázal Stalin i v této záležitosti. Opakovaně tvrdil, že Rudá armáda nemá válečné zajatce, jenom zrádce. Také podle sovětských vojenských řádů se zajetí považovalo za zběhnutí k nepříteli a hrozil za něj i trest smrti zastřelením. Velmi krutě jednal komunistický Sovětský svaz i s rodinnými příslušníky válečných zajatců, kteří byli zavíráni do gulagů, zbavováni potravinových přídělů atd.  

To samozřejmě neomlouvá nacistické Německo, které sovětské válečné zajatce bralo jako lidi podřadné kategorie a podle toho se k nim chovalo, když je věznilo v hrůzných podmínkách a mořilo je hladem. Nicméně velký díl spoluviny na jejich osudu má samotný Stalin. Přitom to byl on, který svými nesmyslnými rozkazy hlavně v roce 1941 způsobil řadu těžkých porážek Rudé armády a zajetí několika milionů jejich vojáků. Příkladem může být jeho idiotské bránění ústupu sovětských vojáků z Kyjeva na podzim jednačtyřicátého roku, kde jeho vinou padlo do německého zajetí na půl milionu rudoarmějců.

Tito lidé prožili v německých lágrech peklo. Jenomže porážka Německa jim nepomohla. Jeden ruský autor píše, že Američané Sovětům přivezli osvobozené zajatce Rudé armády na lodích přes Labe. Před nimi nastalo jakoby nadšené uvítání navrátilců, ovšem jakmile američtí vojáci odpluli, chování k osvobozeným válečným zajatcům se změnilo. Sověti s nimi zacházeli hrubě, naložili je do dobytčáků a odvezli do gulagů, Tam někteří strávili deset let a více a mnozí z nich kruté podmínky nepřežili. Žádná jiná země se takto ke svým osvobozeným válečným zajatcům nechovala.

Uvědomme si, že tito lidé prožili peklo, a místo toho, aby se s nimi zacházelo slušně a dostalo se jim například kvalitní zdravotní péče, tak se z koncentráků dostali do gulagů, kde s nimi tentokrát jejich vlastní spoluobčané jednali stejně krutě jako nacisté. Tuto krutou pravdu potvrzují i samotní ruští autoři ve svých dílech jako například Alexandr Solženicyn. Ten také právem strhal knihu Michaila Šolochova Osud člověka, ve které se sovětský válečný zajatec dostane zpátky ke svým a velitel jednotky Rudé armády ho pošle na dovolenou. Solženicyn správně poznamenal, že je to nehorázná lež, ten voják by byl v horším případě okamžitě zastřelen a v tom lepším poslán do gulagu.

K tomu dodávám ještě jediné. Stalin byl válečným zločincem, zrůdou a netvorem.