Hloupé pohádky o neporazitelném Rusku

Ubozí rusofilové si potřebují zvedat sebevědomí a tak si vymýšlejí bajky o Rusku, které nikdy neprohrálo žádnou válku. Ty tady v diskusi na blogu v souvislosti s gruzínským konfliktem šíří například jakýsi člověk, jenž se představuje jako Naftovič Benziněnko nebo tak nějak. Musím však s politováním oznámit, že takové Rusko nikdy neexistovalo.            

Někteří z milovníků východní despocie zřejmě v dětství často sledovali válečné filmy, ve kterých udatný hrdina Rudé armády postřílí sám desítky Němců než padne hrdinou smrtí za vlast, či jak hrstka rudoarmějců zažene na útěk přesilu Wehrmachtu. Zřejmě to v nich zanechalo trvalé následky. Musím jim však s politováním oznámit, že dějiny Ruska tvoří celé série příběhů, která by se daly cimrmanovsky nazvat „Naše slavné prohry."

Začalo to už nájezdem Mongolů, kteří ve 13. století vyvrátili Kyjevskou Rus a své vítězné tažení dovršili v bitvě na Kalce, v níž porazili daleko početnější vojsko ruských knížat.

Dále se můžeme přenést do doby legendárního cara Petra I. Velikého, který sice porazil švédskou armádu v bitvě u Poltavy v roce 1709, ale jeho tažení proti Turecku skončilo katastrofou.

Jenom stručně se přenesu do 19. století, Krymská válka v letech 1853 až 1856 znamenala porážku Ruska od spojených vojsk Anglie, Francie a Turecka, v letech 1904 až 1905 to Rusko schytalo od Japonska a mimochodem to bylo poprvé v dějinách, kdy velká bělošská země prohrála válku s nebělochy.

Tato šňůra neúspěchů neskončila ani po vítězství VŘSR. Naopak hned v počátku svého trvání bylo Sovětské Rusko donuceno podepsat s Německem v roce 1918 potupný Brest-litevský mír. V červenci 1920 utrpěla Rudá armáda fiasko před Varšavou, kde byla na hlavu poražena Poláky vedenými generály Pilsudským a Weygandem. Její vojáci pak vynikli ve sportovní disciplíně zvané „běh zpátky ku Moskvě".

Rudoarmějci se příliš nevyznamenali ani v sovětsko-finské zimní válce v letech 1939 až 1940.

Koneckonců Rudá armáda měla na kahánku i ve střetnutí s Německem v roce 1941. O vítězství se Němci (uznávám, že naštěstí) připravili vlastní hloupostí a to především Hitlerovými diletantskými rozkazy a brutálním chováním vůči civilnímu obyvatelstvu, které už mělo dost Stalinovy hrůzovlády a zpočátku vítalo Wehrmacht jako osvoboditele z bolševické tyranie. Kdyby si Němci počínali slušně a místním lidem řekli, „jdeme vás osvobodit od Stalina, založte si nový stát a dělejte si tady co chcete," tak byl s rudými zločinci konec.

A jen tak mimochodem je umění drtivě prohrávat v situaci, kdy mám dvacet tisíc tanků a můj nepřítel jenom tři a půl tisíce, tak jak tomu bylo na sovětsko-německé frontě v jednačtyřicátém.

Je pravdou, že Rusové také vyhrávali a naposledy to zvládli  proti Gruzíncům. Pravda ruská armáda má asi milion vojáků ve zbrani, kdežto gruzínská pouhých třicet tisíc. To je jako kdyby po mně hodil kamenem páťák ze základky, já ho pak zfackoval a šel slavit „velké vítězství."

Každopádně se pohádka o ruské neporazitelnosti rozsypala jak domeček z karet.