Hloupé báchorky aneb jak jsme (ne)úpěli pod Rakouskem

Vznik samostatného Československa, jehož devadesáté výročí si dnes připomínáme, provází různé mýty. Ano, naše nezávislost byla tehdy jediným správným řešením, ale je na čase, abychom nesmysly tipu, že bez ruského bolševického puče by nebylo naší samostatnosti, odkázaly do říše zapomnění.

První mýtus! Toho 28. října 1918 vlastně žádná republika nevznikla. Národní výbor v Praze tehdy pouze vyhlásil samostatný stát, o jehož podobě se mělo rozhodnout později. Stále byla ve hře konstituční monarchie v čele s panovníkem s britského, holandského, belgického apod. královského rodu. O republice rozhodlo Revoluční Národní shromáždění až 14. listopadu 1918 a zároveň zvolilo prezidentem Tomáše Garrigua Masaryka. 

Mýtus číslo dvě, který razili českoslovenští komunisté. Bez Velké říjnové socialistické revoluce tedy bolševického převratu v Rusku by nebylo Československa. To je absolutní nesmysl. Ruští komunisté v čele s Leninem se tehdy jen sami horko těžko drželi u moci a na to, aby ovlivňovali situaci jinde v Evropě, neměli dost sil. Naopak Brestlitevským mírem, kdy de facto kapitulovali před Rakouskem-Uherskem a Německem, spíše ztížili možnost založení československého státu. Lenin s Trockým v té době též propustili rakouské a německé válečné zajatce, čím posílili vojska ústředních mocností v boji proti státům Dohody. Navíc bolševici úmyslně brzdili transporty československých legií, které po Transsibiřské magistrále směřovaly do Vladivostoku a dále na západní frontu posílit francouzskou armádu. Tito dva rudí zločinci dále vydali rozkaz, kterým nařídili legie odzbrojit. VŘSR tedy nemá na naši samostatnosti ani tu nejmenší zásluhu.

Mýtus třetí. Tři sta let jsme úpěli pod Habsburky. To je další kolosální hloupost. Sice se nám to nemusí líbit, ale Habsburkové byli legitimními českými králi a z této pozice také vládli Zemím koruny české. Toto soustátí bylo od 16.století normální standardní zemí, kterou po roce 1620 charakterizoval panovnický absolutismus, feudální zřízení a bohužel i náboženská netolerance. Ovšem v takové Francii to nebylo jiné. Jinak Češi byli tenkrát loajálními poddanými. Čeští šlechtici i ti původem předbělohorští působili v královských úřadech, drželi vysoké hodnosti v armádě apod. Češi v bojích s Turky v 17. a 18. století, s Napoleonovými Francouzi, a nakonec i třeba v roce 1866 ve válce s Pruskem patřili k nejlepším vojákům monarchie. Spousta lidových písní z té doby oslavuje rakouskou armádu, Češi ji tehdy považovali za vlastní, byli to pro ně zkrátka naši.

Údajnou nelidskost Rakouska dokazuji někteří odpůrci monarchie osudem Karla Havlíčka Borovského a jeho vypovězením do Brixenu. Také to odsuzuji a považuji za špatné. Srovnejme však osud Havlíčka, který v Brixenu pobíral na tehdejší poměry výrazně nadprůměrnou finanční podporu a bydlel v luxusním hotelu s údělem vězňů v jáchymovských komunistických koncentrácích. 

Zlom nastal v roce 1867, na jednu stranu se Rakousko tzv. prosincovými zákony, které zajišťovaly základní lidská práva (spolčovací, svobodu projevu, tisku, shromažďovací apod.),  stalo demokratickou zemí. Ovšem dualismem, tedy rozdělením na Rakousko-Uhersko, si země zadělala na národnostní problémy. Češi se cítili poškozeni a brali to jako nevděk, když oni nejvíc odnesli válku s Pruskem, ale odměny v podobě federalizaci říše se nedočkali. A zvláště zalitavská čili uherská říše proslula tvrdým útlakem nemaďarských národností.

Předlitavsko sice dalo svým občanům svobodu, oproti pozdější bolševické éře se lidem v monarchii žilo v druhé polovině 19. století nádherně. Nebyli masově zavíráni jako protistátní živly, a když už někdo třeba v opilosti vykřikl (jako ostrostřelec Anton Špelec v podání Vlasty Buriana: „Císař Pán je vůl", tak dostal pár měsíců vězení.

Bohužel se i v Předlitavsku nepodařilo vyřešit národnostní spory mezi Němci a ostatními převážně slovanskými národnostmi. To se projevilo hlavně v době I. světové války, kdy představitelé českého národního života byli zavíráni, činnost českých spolků omezována atd..

Takže nakonec se rozpad monarchie stal zákonitým důsledkem porážky Rakouska-Uherska ve válce. Nabídka Karla I. na federalizaci říše z počátku října 1918, která se navíc týkala jen rakouské části, přišla pozdě. Ano vznik samostatného Československa byl tehdy jediným správným řešením, ale v žádném případě Češi pod Habsburky tři sta let netrpěli. To je ahistorická hloupá báchorka.