Generál Liška velel tankistům proti nacistům, pak uletěl na Západ Gottwaldovým letadlem

Patřil k mnoha hrdinům protinacistického odboje, jejichž památka byla nezaslouženě zapomenuta. Nasazovali životy za svoji vlast v boji s krutým nepřítelem a za to si vysloužili nenávist a perzekuci od komunistů.

Jeho kariéra byla typická pro mnoha důstojníky jeho generace. Začínali v rakousko-uherské armádě, pak přešli do legií, později bojovali s Němci a nakonec se dočkali poprav a věznění od komunistů. Generál Alois Liška měl to štěstí, že před rudým terorem stačil emigrovat.

Jak je uvedeno na webu vhu.cz, narodil se před 120 lety 20. listopadu 1895 v obci Záborčí u Malé Skály v rodině chalupníka.

Po první světové válce se vrátil do vlasti až na sklonku roku 1920 v hodnosti kapitána ruských legií. Zůstal v armádě a stal se vojákem z povolání. Sloužil u dělostřelectva, u 51. dělostřeleckého pluku postupoval v hodnostech a ve funkcích, od října 1934 do počátku ledna 1938 byl jeho velitelem. V kritických dnech osmatřicátého roku za záříjové mobilizace velel coby plukovník dělostřelectvu 1. rychlé divize. Tak jako mnoho jiných důstojníků odmítal mnichovskou kapitulací a chtěl, aby se československá armáda bránila hitlerovskému Německu za každou cenu.

Po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 byl podle webu valka.cz propuštěn z armády, která se koneckonců likvidovala, a převeden pod ministerstvo školství a osvěty na post ředitele Vyššího automobilního učiliště v Jaroměři. S nacistickou okupací se nesmířil, zapojil se do vojenské odbojové organizace Obrana národa a byl pověřen velením její mladoboleslavské oblasti. Začátkem roku 1940 mu hrozilo zatčení a proto uprchl do Francie, vstoupil do tamních československých jednotek a stal se velitelem 1. dělostřeleckého pluku. Po francouzské kapitulaci v červnu 1940 byl evakuován do Velké Británie, kde zpočátku velel dělostřeleckým jednotkám. V březnu 1943 se stal velitelem Československé samostatné brigády a po její reorganizaci Československé samostatné obrněné brigády. V září téhož roku byl povýšen do hodnosti brigádního generála.

Tato čs. tanková jednotka však byla početně slabší, neměla k dispozici prakticky žádné vycvičené zálohy a tak ji spojenecké velení nepustilo na frontu, ale přidělilo k obléhání francouzského přístavu Dunkerque, kde obklíčená silná německá posádka odmítla kapitulovat a vzdala se teprve v květnu 1945. Ani tady to však nebyla žádná selanka a českoslovenští vojáci měli své padlé a raněné. Podnikli i několik úspěšných výpadů, ten největší 28. října čtyřiačtyřicátého roku, při kterém zajali na 400 německých vojáků.

Po návratu do osvobozené vlasti byl Alois Liška 1. dubna 1946 povýšen do nejvyšší možné hodnosti - armádního generála a jmenován velitelem Vysoké školy válečné. V této funkci vydržel až do února 1948, kdy z ní byl po komunistickém puči z politických důvodů odvolán a o několik měsíců později penzionován. Válečný hrdina generál Liška byl komunistickým mocipánům nepohodlný a ti ho nechali nepřetržitě sledovat komunistickou tajnou policií - státní bezpečností (StB). Alois Liška si připadal jako za protektorátu, kdy jej pro změnu hlídalo německé gestapo. Když začalo masové zatýkání západních důstojníků včetně generála Heliodora Píky, pochopil, že brzy bude na řadě, a proto se rozhodl z Československa emigrovat. Jak uvádí Jiří Holubec v článku na reflex.cz, povedlo se mu to za dramatických a kuriózních okolností.

V den zvolení Gottwalda prezidentem 14. června 1948 byl Alois Liška v lázních. Večer obratně zmizel hlídce nasazených špehů a v noci se s dvacítkou dalších uprchlíků dostal na kbelské letiště. Domluvení technici jim před hangárem měli nechat zaparkovanou dvoumotorovou „Dakotu“ s plnou nádrží. Když však skupina dorazila k ranveji, zjistila, že jim v odletu překáží jiný letoun. Rozhodli se proto změnit původní plán a odletět v něm. Problémem bylo, že letadlo nemělo plné nádrže a mělo potíže s nastartováním jednoho motoru. Zkušený pilot a veterán britského královského letectva RAF Josef Bernat s ním přesto dokázal odletět a uniknout i stíhačkám, které vyrazily za nimi. S téměř prázdnými nádržemi překonal kanál La Manche a v půl čtvrté ráno přistál s posledními kapkami benzínu na britském letišti Manston.

Tento zdařilý útěk však vyvolal velkou zlobu a nenávist komunistů. Uprchlíci, aniž to tušili, se totiž zmocnili vládního speciálu nejvyššího soudruha Klementa Gottwalda, který se jim v onen večer vrátil z Bratislavy. Když Britové letadlo po několika měsících vrátili a přiložili k němu účet za parkování a údržbu, přerostla zloba soudruhů v zuřivost. Všech jednadvacet utečenců bylo v nepřítomnosti odsouzeno za velezradu k vysokým trestům, a generál Liška proto bývalou vlast nemohl ani navštívit. Se svými blízkými se poprvé setkal až v roce 1969.

V londýnském exilu pak Alois Liška vedl jazykovou školu na Oxford Street a stal se čestným předsedou Československé obce legionářské. Stesk po rodné vlasti v něm však přetrvával. Krátce před smrtí napsal svým přátelům v dopise: „Každý kámen, každý strom na Záborčí bych políbil, kdybych se tam mohl vrátit. Při vzpomínce na vlast mi mimoděk vstoupí slzy do očí a smutno je mi, smutno až k smrti…“ Přání spatřit své rodiště a rodnou zemi se mu už bohužel nikdy nesplnilo. Zemřel 7. února 1977 v Londýně ve věku 81 let. Teprve po listopadu 1989 byl plně rehabilitován, občanství a hodnost armádního generála mu navrátil posmrtně prezident Václav Havel v roce 1990.

Generál Alois Liška navždy zůstane přední osobností čs. protinacistického odboje. Je smutné, že komunistická perzekuce jemu a dalším způsobila tolik utrpení a rudí se ve své nenávisti nezastavili ani před válečnými hrdiny.

Zdroje:

Liška, Alois : L

Generál Alois Liška: Hrdina všech tří odbojů. Při útěku před komunisty ukořistil Gottwaldovo letadlo | Reflex.cz

VHU PRAHA