Edvard Beneš pohrdáním Slováky přispěl k rozbití Československa

Druhý československý prezident neuznával existenci slovenského národa a slovenštinu považoval za dialekt češtiny. Tato arogance se mu však těžce vymstila. Byla to jedna z jeho mnohých chyb, která však patří k těm osudovým.

Vymyšlený československý národ stál na počátku třenic mezi Čechy a Slováky po roce 1918. Tento umělý konstrukt byl dílem T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, aby zdůvodnili vznik Československa před dohodovými mocnostmi. Ono by se jinak těžko vysvětlovalo, proč v novém státě mají být vládnout Češi a Slováci, kdežto Němci, kterých bylo víc než Slováků, se měli stát národnostní menšinou. Takže přišla ke slovu lež, ovšem ta, jak je známo, má krátké nohy a daleko neuteče. A tak to dopadlo i v tomto případě.

Edvard Beneš neustále tvrdil, že Češi a Slováci tvoří jeden národ. Potíž ovšem byla v tom, že Slováci tuto konstrukci ve velké většině neuznávali, trvali na tom, že jsou samostatným národem a hlásili se o autonomii, která jim byla slíbena v květnu 1918 tzv. Pittsburskou dohodou. Zákon 125/1927 Sb. ze dne 14. července 1927 o organisaci politické správy, který, jak uvádí web aspi.cz, ustanovil čtyři země, Českou, Moravskoslezskou, Slovenskou a Podkarpatoruskou. Slovenské ambice ale neuspokojil, protože Československo zůstalo de facto unitárním státem.

Pavel Kosatík ve své knize O tom Benešovi pak přiblížil zákulisí Benešovy prezidentské volby v prosinci 1935. Ke zvolení Edvarda Beneše tenkrát výrazně přispěl talentovaný katolický politik Jan Jiří Rückl ze strany lidové, který dokázal přesvědčit s pomocí vatikánské nunciatury nerozhodnuté poslance a senátory z Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSLS), nejsilnější slovenské politické strany, aby volili Beneše. Dá se proto říci, že hlasy českých, slovenských a německých katolíků mu velkou měrou pomohly k postu hlavy státu. Beneš tehdy hlinkovcům za zvolení prezidentem sliboval, že se zasadí o slovenskou autonomii. Sám o tom samozřejmě rozhodnout nemohl, to mohl učinit jedině parlament ústavním zákonem. Svůj slib však nedodržel a jisté ústupky Slovákům připustil až později, kdy k ním byl dotlačen.

Nelze se tedy divit, že mezi Slováky tato licoměrnost vyvolala velké pobouření, jak o tom píše web stoplusjednicka.cz. Například v deníku Slovák měl být 31. srpna 1937 zveřejněn tento komentář: „Nemůžeme strpět, aby byl z prezidenta republiky učiněn bojovník proti svébytným slovenským snahám a proti přirozenému a historickému právu slovenského národa na vlastní národní život.“ Zásah cenzora publikování textu znemožnil, ale podobné záležitosti jen přilévaly příslovečný olej do ohně. Teprve v krizovém roce 1938 byl Beneš pod tlakem okolností ochoten Slovákům v jejich požadavcích ustoupit. Souhlasil například se zřízením ministerstva pro správu Slovenska, což ještě nedlouho předtím odmítal. Jenže už bylo pozdě a mnichovská dohoda zasadila první republice smrtelnou ránu. I přesto však HSLS apelovala v kritických záříjových dnech osmatřicátého roku na Slováky, aby respektovali mobilizaci a narukovali ke svým útvarům. Ti velkou většinou tuto výzvu uposlechli.

Když Beneš po abdikaci v říjnu 1938 odletěl do exilu, tak slovenská média reagovala konstatováním, že to byl právě exprezident se svými spolupracovníky, kdo zavinil současnou situaci. Slovenská autonomie pak byla vyhlášena den po Benešově odletu do Anglie 6. října 1938.

Beneš Slovákům nerozuměl, a tvrdil, že ti mají usilovat především o to, aby jich co nejvíce přišlo do Prahy na centrální státní úřady, a mohli tak víc rozhodovat o celé zemi. Jenomže Slováci o to nestáli, chtěli sami o sobě rozhodovat doma v Bratislavě. Dá se také říci, že tento jeho postoj přispěl k rozbití Československa v březnu 1939. Hlavní příčinou byl samozřejmě nevybíravý Hitlerův nátlak na tehdejší slovenské představitele v čele s Jozefem Tisem, ale Benešovo nepochopení a pohrdání slovenskými snahami na tom měly také svůj podíl, protože oslabily vůli Slováků po společném státě s Čechy.