Dne 8. května právem a v pravdě slavíme vítězství nad nacismem

Je potřeba neustále zdůrazňovat naplno pro někoho krutou pravdu, že Rusové si v našem hlavním městě prakticky nezabojovali. Klíčový význam pro ukončení bojů mělo jednání České národní rady s německými veliteli a uzavření dohody o příměří 8. května 1945. Toto je datum skutečného osvobození Prahy, které oprávněně slavíme jako Den vítězství.  

Netajím se tím, že prezident Miloš Zeman není moji krevní skupinou, ale byl to on, kdo na začátku devadesátých let inicioval změnu státního svátku – dne vítězství nad nacismem z 9. na 8. května, tak, jak se slaví ve většině Evropy. A za návrat k historické pravdě mu děkuji.  

Naše hlavní město mohlo být přitom osvobozeno už daleko dříve, ale bohužel stalo se obětí politických pletich a slabosti vrchního velitele západních spojenců amerického generála Dwigta Eisenhowera. Ten začátkem května uvěřil velitelům Rudé armády (byla to lež), že jejich operace směřující k osvobození Prahy už začala a dal příkaz veliteli 3. americké armády generálu George Pattonovi, aby dodržel dohodnutou í demarkační linii Kraslice — Karlovy Vary — Plzeň — České Budějovice.

Jak potvrzuje ve svých pamětech vojenský velitel Pražského povstání generál Karel Kutlvašr, německý vládce Protektorátu Čechy a Morava, státní tajemník Karl Hermann Frank mu při jednáních potvrdil, že Němci jsou připraveni, vzdát se Američanům. Američané přitom už 6. května osvobodili Plzeň a do Prahy mohli klidně dorazit o den později, protože by prakticky nenarazili na odpor. Vinou ruských bolševiků tak zbytečně zemřely stovky lidí!

Úlohu Ruské osvobozenecké armády neboli Vlasovců, kteří měli hlavní podíl na úspěchu pražského povstání, připomněl na svém blogu Mirek Václavek. Viz http://vaclavek.blog.idnes.cz/c/337804/Smrt-Hitlerovi-Smrt-Stalinovi-Svobodu-Praze.html#t2. Nebudu se tedy zbytečně opakovat.

Mezi hrdiny pražského povstání patřil i strýc současného ministra zahraničí František Schwarzenberg, který se za okupace aktivně zapojil do protinacistického odboje. V biografii, kterou o něm napsal Vladimír Škutina, se píše, že převzal kapitulaci německé posádky na pražském Wilsonově (dnes hlavní) nádraží. Původně se mu tam v uniformě československého poručíka jít nechtělo, protože velitel jednotky Wehrmachtu, major, se chtěl vzdát pouze protějšku stejné hodnosti, a poručík je jak známo šarže nižší. Tak František Schwarzenberg namítal, že se mu se stejně nevzdá a navíc on železnici vůbec nerozumí. Nakonec ho přemluvil člen České národní rady Josef Kotrlý. „Půjdeš tam, řekneš mu, že jsi princ Franz von zu Schwarzenberg a uvidíš, jak se přetrhne. Nádraží pak předáš železničářům,“ poradil Františkovi a nakonec to tak přesně dopadlo.

Klíčovým okamžikem pro ukončení bojů v hlavním městě bylo datum 8. května! Tehdy Česká národní rada v čele s předsedou Albertem Pražákem a generálem Kutlvašrem uzavřela v 16 hodin s velitelem německých jednotek bojujících v Praze generálem Rudolfem Toussaintem dohodu o zastavení bojů a odchodu německých jednotek z Prahy směrem k americkým liniím. Drtivá většina německé armády dohodu respektovala a ještě v podvečer přestala válčit a začala se z metropole nad Vltavou stahovat.

To ostatně potvrzuje i literární kritik profesor Václav Černý v druhém díle svých pamětí Křik koruny svatováclavské. „Němci zastavili své bojové akce, odevzdali českým orgánům své válečné zajatce i politické vězně; počínajíc šestou večerní hodinou vyklidily jejich vojenské jednotky (asi 130 tisíc lidí) Prahu, odvádějíce s sebou i své politické a policejní orgány i německé civilní obyvatelstvo; letadla zůstala na místě, těžké zbraně byly odevzdány Čechům na pokraji Prahy, lehké před dosažením americké demarkační čáry... Pražské povstání tedy skončilo vítězstvím.  Praha byla svobodna, ušla osudu Varšavy.“

Jednotky Rudé armády druhého den ráno svedly pouze drobné půtky se zbytky ustupujícího nepřítele. To, že si rudoarmějci v Praze moc nezabojovali, přiznal i velitel předsunutého odřadu 3. gardové tankové armády Rudé armády generál Ziberov. „Litujeme jen, že jsme v Praze nezastihli velké síly protivníka, abychom zdejšímu lidu ukázali plnou sílu sovětských tanků,“ řekl.

Dohoda o příměří s Němci byla velkým trumfem představitelů pražského povstání, ovšem v Čechách se úspěch neodpouští. Profesor Pražák a jeho druhové upadli v nenávist československých a sovětských komunistů, protože neumožnili vyniknout sovětským jednotkám. Generál Kutlvašr byl dokonce ve vykonstruovaném procesu odsouzen v roce 1949 za velezradu.

Pod tíhou nezvratných důkazů se tak definitivně zhroutil mýtus o Rudé armádě – osvoboditelce Prahy. Názor, že Praha se s výraznou pomocí Vlasovců osvobodila sama, zastává nyní drtivá většina historiků, je prezentován i v školních učebnicích a včera jej v hlavním večerním zpravodajství připomněl slovy: „rudá armáda vstoupila do již většinou svobodného města“ i moderátor Jakub Železný. Historii je správně pochopit z fundované odborné literatury napsané renomovanými autory, a ne z ideologických spisů KSČ nebo pochybných webových stránek.   

Doporučená literatura:

Stanislav Kokoška – Praha v květnu 1945, Historie jednoho povstání, Praha 2005

Kolektiv autorů -Dějiny Zemí koruny české, díl II, Praha 1992,

Václav Černý - Křik koruny české, Paměti 1938 – 1945, Brno 1992

Vladimír Škutina – Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha 1990