Cesta Čechů do Ruska v roce 1867 skončila totálním fiaskem

Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to hodně špatně, tak se dá komentovat pouť Palackého, Riegera a dalších na Národopisnou výstavu do Moskvy. Ničeho nedosáhli, akorát všechny naštvali. Panslavismus se také opět ukázal jako zlo.

Čeští představitelé měli onoho roku 1867 splín z rakousko-uherského vyrovnání. Když tu na jaře dorazila pozvánka na Národopisnou výstavu do Moskvy, kterou pořádala Společnost přátel přírodních věd za čestného předsednictví velkoknížete Konstantina. Měl to být z jejich strany protest proti poměrům v Habsburské monarchii.

Na ní se nakonec Češi v květnu vypravili v opravdu hvězdné sestavě včetně politických špiček, jakými byli František Palacký a jeho zeť František Ladislav Rieger, dále František August Brauner, Julius Grégr a Karel Mattuš. Přítomní byli i spisovatel Karel Jaromír Erben a malíř Josef Mánes. Tato cesta je také známá pod názvem pouť na Rus

Tehdejší rakouské vládě v čele s premiérem Friedrichem Ferdinandem von Beustem se sice tato výprava nelíbila, přesto ji však nekladla překážky. Akorát mezi účastníky nechala nasadit osvědčeného policejního konfidenta Karla Sabinu, který ji o cestě pravidelně informoval za odměnu 100 zlatých za jednu zprávu. Pro srovnání, měsíční plat zedníka činil v té době asi 28 zlatých.

Už cesta do Ruska přes Polsko však ukázala, co je carský režim zač. Před třemi lety brutálně potlačil polské povstání a při zastávkách na Ruskem okupovaném polském území místní ruští představitelé nedovolili Čechům sejít se s Poláky, což oni dost těžce nesli a byli naštváni i na Čechy, že na tuto komedii přistoupili.

Při příjezdu do tehdejšího hlavního ruského města Sankt Petěrburgu 21. května požádali Palacký s Riegerem rakouského vyslance hraběte Friedricha de Revertera-Salandra, aby pro vybrané cestovatele zajistil audienci u cara Alexandra II. Ambasador jim vyhověl. Následujícího dne se pak česká delegace sešla i s ruským ministrem zahraničních věcí Alexandrem Michajlovičem Gorčakovem.

Samotné přijetí u panovníka se konalo o čtyři dny později a bylo to čistě zdvořilostní setkání, když car se bavil s Čechy o bezvýznamných záležitostech a řečem o politice se důsledně vyhýbal. Když mu později nový rakouský vyslanec Albin Vetser v červenci 1868 naznačil, že ve Vídni vyvolalo toto setkání rozpaky, tak jej car uklidnil: „Aha, vy myslíte ty Čechy. Pravda jsou tu jisté sympatie, leč císař rakouský nemůže snad nikdy mysliti, že bych mu chtěl odlouditi jeho poddané. Pouť a všechny tyto demonstrace se mi příčí, nepřispěl jsem k tomu ničím, lituji jich.“

Přesně tak, bylo by naivní se domnívat, že by ruský vladař vyhlásil Rakousku-Uhersku válku kvůli nějakým Čechům, kteří byli pod jeho rozlišovacími schopnostmi. On plně respektoval, že české země jsou součástí Habsburské říše a myšlenka, že by to chtěl změnit, patří do říše snů.

Češi navštívili více míst v Rusku, vrcholem jejich poutě však byl pobyt v Moskvě. Tady se to ovšem nepovedlo! F. L Rieger si naplánoval, že přispěje k polsko-ruskému usmíření. Příležitost k tomu dostal na slavnostním banketu v Sokolnikách, kde tato téma pronesl projev. Rieger byl brilantním řečníkem, tentokrát však neuspěl. Chtěl přispět k smíření, ale nakonec svojí řečí rozzlobil jak Rusy, tak Poláky. Přítomní hosté jej dokonce několikrát přerušili nesouhlasnými výkřiky. On nabádal Rusy, aby s Poláky zacházeli slušně a Polákům zase vzkázal, že je třeba, aby se smířili s ruskou nadvládou. To na ně ovšem zapůsobilo jako červený hadr na býka. Poláci totiž považovali ruskou okupaci za zločinnou a chtěli se za každou cenu osamostatnit. Výsledek tedy byl, že se na Čechy naštvali a zde zřejmě byl počátek jejich protičeské nevraživosti, která přetrvala až do 20. století.

Ovšem i Rusové byli pořádně dopáleni a rozlíceni nad tou drzostí, že si je nějaký Čech dovolil poučovat o tom, jak se mají chovat k Polákům. Ti se v jejich představách provinili tím, že se vzbouřili a nyní očekávali, že se pokorně vrátí do „široké slovanské rodiny“.

Češi holt a zvláště tedy Rieger přecenili svůj význam. Rusové je jako zástupce malého národa nepovažovali za rovnocenného partnera. Tak to holt chodí i v současné době, názory malých ty velké nezajímají. Češi měli svoji váhu jako součást Rakouska-Uherska, později je už ti silní nebrali vážně.

Čeští zástupci se sice ještě setkali s několik slavjanofily, to však byli lidé bez reálného politického vlivu. Ti jim vykládali své představy o tom, jak vznikne jedna velká ruská říše, která sjednotí všechny Slovany. To bylo samozřejmě nereálné, protože ruský car o takové blouznivé představy nestál. Ve skutečnosti se také jednalo o takový ten ošklivý zákeřný panslavismus, který měl všechny Slovany podrobit nadvládě Sankt Petěrburgu. Jak to trefně vyjádřil Karel Havlíček Borovský. „Rusové rádi nazývají všechno ruské slovanským, aby pak mohli tvrdit, že všechno slovanské je ruské.“

Z politického hlediska se tato cesta stala debaklem. Češi ničeho nedosáhli, ale naštvali Rusy, Poláky a rovněž Němce, kteří je považovali za zrádce. František Palacký, František Ladislav Rieger a další toho hodně dobrého pro český národ vykonali, o tom nemůže být sporu, ovšem tohle jim nevyšlo.

Zdroje:

Velké dějiny Zemí Koruny české, svazek XII.a, kolektiv autorů, nakladatelství Paseka, Praha, Litomyšl 2012

Dějiny Zemí českých, kolektiv autorů, nakladatelství Karolinum, Praha 2018

Dějiny Zemí Koruny české, díl II., kolektiv autorů, nakladatelství Paseka, Praha 2021

Dějiny Zemí Koruny české v datech, František Čapka, nakladatelství Libri, Praha 2010

https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/slovanstvi-a-panslavismus-v-19-a-20-stoleti-odlisnosti-ceske-a-ruske-podoby/