Československo vzniklo za pomocí podvodu

Ten hlavní byla konstrukce československého národa, kterou drtivá většina Slováků nikdy nepřijala. Nelze se proto divit, že nový stát vzniklý před 101 lety velká část jeho obyvatel odmítala.

Četl jsem nedávno nějaký průzkum veřejného mínění, podle kterého čtvrtina Čechů lituje rozpadu Rakouska-Uherska. Vznik Československa vnímá pozitivně pouze necelá polovina respondentů. To jsou zajímavá čísla. Habsburské monarchii se vyčítala jeho mnoho národnost, ovšem první republika na tom nebyla o moc lépe. Češi a Slováci tvořili dohromady asi dvě třetiny jejich obyvatel. Uměle byl tedy vytvořen československý národ, aby to vypadalo navenek, že vznikl národní stát. Ovšem, je třeba si uvědomit, že velká část Slováků, Němci, Maďaři a Poláci jej odmítali. Je možné říci, že klidně i 50% a možná i více jeho obyvatelstva k němu nemělo kladný vztah.

Je faktem, že Slovenská národní rada se 30. října 1918 v Turčianském sv. Martině rozhodla o připojení Slovenska respektive horních Uher k českým zemím. Ovšem na místě je otázka, do jaké míry bylo toto společenství legitimním zástupcem Slováků? Ze 101 účastníků zasedání bylo 96 evangelíků, přičemž Slovensko bylo z více než čtyř pětin katolické. Také 31 delegátů pocházelo z místa, kde se jednání konalo. Čili o reprezentativnosti této sešlosti nelze mluvit.

Češi museli Slovensko vojensky dobývat, a když v prosinci osmnáctého roku přijel ministr pro správu Slovenska Vavro Šrobár se svým doprovodem do Žiliny, která se stala jejich dočasným sídlem, tak si stěžoval, že je nikdo na nádraží nevítal, kufry si do hotelu museli nést sami a nebyly pro ně připraveny žádné místnosti.

Když se pak v únoru následujícího roku chtěla tato „slovenská vláda“ přesunout do Bratislavy, tak je český velitel tamní vojenské posádky varoval, ať to nedělají, že není schopen zajistit jejich bezpečnost. Po příjezdu prakticky neomezeného vládce Slovenska pak ve městě vypukly stávky, výrobu zastavily plynárna a elektrárna, demonstrovali číšníci a živnostníci. Otevřenou vzpouru nakonec potlačilo vojsko. Je ovšem faktem, že slovenské hlavní město bylo tehdy hlavně německé a maďarské. Ještě dříve odmítli vypravit Šrobárův vlak ze Žiliny železničáři, kteří museli být nahrazeni Čechy. Koneckonců to není žádné tajemství, stačí si přečíst výborné dílo Budování státu od Ferdinanda Peroutky.

Někde se po I. světové válce konala referenda, a lidé si mohli zvolit, v jaké zemi chtějí žít. Tak tomu bylo například v Burgenlandu, kde se rozhodovali mezi Rakouskem a Maďarskem nebo v horním Slezsku, kde byl výběr mezi Polskem a Německem. Obyvatelé Slovenska tuto možnost nedostali. Zdůvodnilo se to tím, že národnostně uvědomělých Slováků bylo tehdy málo, a výsledek plebiscitu by pro Československo nemusel být příznivý. To zní logicky, protože, kdyby byla jistota, že Slováci odsouhlasí spojeni s Čechy, tak by s lidovým hlasováním nebyl problém.

Hodně lidí je totiž konzervativně založených a nemají rádi změny. Na Maďary byli Slováci tak nějak zvyklí, ale nevěděli, co mohou čekat od Čechů. Ve válečných dobách nebyl v zalitavské části mocnářství na rozdíl od českých zemí zaveden přídělový systém na potraviny. Když se však Slovensko stalo součástí nového státu, tak jídlo začalo být na lístky. Zpřetrhány také byly jeho tradiční hospodářské vazby se zbytkem Uher, což bylo i příčinou svízelné situace v roce 1919, kdy na Slovensku lidé hladověli.

Je také fakt, že Slovákům se nelíbila protikatolická hysterie Čechů. Vadilo jim stržení Mariánského sloupu v Praze, ničení soch katolických světců, a také chování některých českých vojáků na Slovensku, kteří si třeba v kostelích ustájovali koně.

Slováci také vytýkali Čechům, že jimi byli podvedeni, protože autonomii přislíbenou v květnu 1918 na základě Pittsburské dohody, dostali teprve na podzim roku 1938 pod tlakem vnějších událostí. Se vznikem nového státu to holt nebylo jednoduché.