Borovský rodák odmítal plané vlastenčení, revoluce, panslavismus a komunisty

Patří k nejvýznamnějším osobnostem české historie. Spisovatel, novinář, politik a český vlastenec Karel Havlíček Borovský se narodil v Borové (nynější Havlíčkova Borová) 31. října 1821.  

V těchto dnech si tak připomínáme dvousté výročí jeho narození, Neměl lehký život a dožil se pouze pětatřiceti let. Přesto však za tuto dobu dokázal víc, než jiní, kterým Bůh vyměřil více času. Karel Havlíček Borovský byl opravdovým českým vlastencem. Pro něho to ale znamenalo vytrvalou práci pro vlast, nikoliv nicotné neužitečné tlachání. Jak sám opakovaně zdůrazňoval, „kéž by se nám to vlastenčení z huby do ručiček ráčiti vlezlo.“ Byl také zásadním odpůrcem panslavismu, důrazně varoval před nekritickým rusofilstvím, a rovněž razantně odmítal socialismus v komunistickém pojetí.

Komunismus je bláznovské učení

Mimochodem tohle napsal Karel Havlíček o Marxově učení v časopisu Slovan již v roce 1851. „Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“ V současnosti po našich smutných zkušenostech víme, že měl naprostou pravdu. Nicméně on nebezpečnost této zhoubné nauky perfektně vystihl už před 170 lety.

Ve svém mládí, ostatně jako velká většina jeho vrstevníků. se také nadchl pro všeslovanskou vzájemnost. Později se však stal razantním odpůrcem panslavismu, který pokládal za vysoce nebezpečný. Proč? On se totiž nespokojil s planým řečněním a vzýváním něčeho, o čemž vlastně nic neví, a osobně se vypravil do Polska a Ruska. Důsledkem těchto cest bylo také toto jeho prohlášení. „Přiznávám, že mi Maďaři, co zjevní nepřáteli Čechův a Ilyrův jsou milejší než Rusové, kteří s jidášským políbením přicházejí nás strčit do kapsy.“ Tedy slovanská vzájemnost v podání Rusů znamená, ostatní Slovany včetně Čechů zotročit. Pravda rovněž neměl rád Poláky a o jejich střetech s Rusy řekl, že je to boj vlků s vlky, a beránkem je v něm Malorus, tedy Ukrajinec. K tomu jistě dospěl proto, že oba národy tenkrát společně Ukrajince utiskovaly.

Jsme Češi, nechceme být Rusy

Karel Havlíček správně uvedl, že panslavismus je to samé, co kosmopolitismus. „My jsme Češi, rozdílní od Poláků a Rusů a nikoliv Slované. Nechceme se státi ani Němci, ani Maďary, ani Rusy, a proto buďme k Rusům chladní, nechceme-li je dokonce nenávidět,“ hlásal. Za nesmyslné pokládal také pokusy o vytvoření jednotného slovanského jazyka. Za užitečné považoval jedině větší sympatie Čechů s Ilyry (tak se tenkrát hromadně nazývali Jihoslované), protože to jim společně mohlo pomoci v habsburské monarchii, kterou považoval za nejlepší garancii naší a ilyrské národnosti.

V Rusku pracoval Havlíček jako vychovatel v Moskvě v rodině univerzitního profesora a byl zděšen z toho, že jeho děti beztrestně a běžně mlátí služebnictvo, které tvořili nevolníci. On za to tyto nezdárné potomky trestal, což tatínek profesor nedokázal pochopit. Tehdejší Rusko skvěle a kriticky popsal v díle Obrazy z Rus a takto přibližuje zvyklosti tamního prodeje. „Hlavní zásada ruských kupců jest dodati za zboží co možná nejvíce, bez ohledu, stojí-li za to či nic; přitom se již samo rozumí, že špatné zboží, mohou-li, také rádi za dobré prodají. Ruští kupcové dokonce to neznají, co se v obchodu poctivostí nazývá; obchod jest u nich, jako u všech východních národů; vojna bez krveprolití, kdo s koho, ten toho; ošiditi u nich jen znamená býti chytřejším a nikoli za nedovolenou věc se nemá, nýbrž ke cti slouží. Takové smýšlení v krajinách východních vyložiti se může z despotství a také s ním docela souvisí. Jak mezi pánem a poddaným žádné právo nestojí a moc jediná, ne pak mravní 47 zásada, všechno rozhoduje, podobně i v obchodu platí jenom chytrost, síla ducha; jakousi podivnou důsledností považuje se ošizenu býti co pouhý a přirozený následek nezkušenosti, a kdo ošiditi dovedl, vzal slušnou náhradu za převahu ducha a chytrost svou.“ Z Havlíčkových zkušeností by si měli brát příklad všichni, včetně mnohých politiků, kteří nekriticky obdivují Rusko, přičemž jej vůbec neznají.

Nesnášel sladkobolné rádoby vlastenecké kýče

Jeho vlastenectví vysoce převyšovalo plané vlastenčení jeho kolegů Tyla, Čelakovského a dalších. Těch lidí, kteří sice mají vlastenectví plná ústa, ale tímto končí. Vyloženě těžce nesnášel plané vyprázdněné fangličkářství a tvrdě pranýřoval své okolí za slovní průtrže na téma vlastenectví a pouhé vnější bezobsažné hlášení se k českému národu. Objekty jeho kritiky v nynější době nápadně připomínají sympatizanty SPD Tomia Okamury, kteří kromě hurávlasteneckých výkřiků toho také jinak moc neumí.

Havlíček zdůrazňoval, že opravdové vlastenectví je především usilovná a tvrdá práce pro vlast. Sladkobolné rádoby vlastenecké výtvory nemilosrdně tepal ve svých kritikách, a když měl někdo tu drzost a požádal jej o otištění nějakého takového pseudodílka v jeho novinách, tak mu klidně odpověděl, „ať to příště pošle na silnějším papíře, aby s tím jeho paní alespoň mohla podložit buchty.“

Pak se tedy nemůžeme divit jeho parodii na stejnojmennou Čelakovského píseň Tys bratr náš.

Za dnů mladosti kdo radostné

již za děvčaty rád chodíš,

a jak se ti na bradě octne

jen první vous, hned se ženíš,

a tak se hodláš k světu míti,

že dva kněží nestačí křtíti :

[tys bratr náš !]

ty umíš hráti mariáš.

Kdo na hrobech praotců slavných

jen kalamajku tancuješ,

a ve čtyřech slovanských hlavních

nářečích brebencuješ,

kdo piješ kvas a slivovici

a chodíš v kozácké čepici:

[tys bratr náš !]

věř, nadělí ti Mikuláš.

Kdo věren Bohu, církvi, králi,

co pravý Čech a vlastenec

„Schumachermeistra" v peci spálí

a nad krám píše: „Já jsem švec" ;

kdo každý pátek, každou středu

novou vymejšlíš abecedu :

[tys bratr náš!]

tys vlastenecký Goliáš!

Kdo párky vlastenské přikrýváš

svatební ódou v posteli,

a velké iliády zpíváš

ke cti Žižkově košili:

kdo k naší milé české vlasti

vždy přirýmuješ slasti, masti :

[tys bratr náš !]

tu máš věnec, tu máš, tu máš !

Kdo ráno, večer při klekání

za vlast se modlíš otčenáš,

a Němce pereš na potkání,

kdo „Včelu", „Květy" odbíráš ;

kdo raděj doma jídáš buchty,

než by si jinde zpíval z kruchty :

tys bratr náš, ty jsi kubík!

bej, hárum, hárum ! mik, mik, mik !

Karel Havlíček byl vzdělaný, cestoval a měl rozhled. Vynikající způsobem hodnotil revoluce, které v zásadě, až na výjimky, odmítal, protože akorát přinášely hodně krve a jejich výsledky byly nulové. To nade vše prokázal v případě Velké francouzské revoluce, která nakonec přivedla k moci císaře Napoleona Bonaparta a její konečným důsledkem byl návrat Bourbonů na francouzský královský trůn. „Masami hýbe jen materiální potřeba,“ napsal. Čili lid, když se i nakonec nadchne pro nějakou myšlenku, tak ji rychle opustí, pokud mu nepřinese okamžité materiální výhody a proto revoluce přinášejí více škod než užitku. Paradoxně si v tomto ohledu rozuměl se svým jinak názorovým odpůrcem císařem Františkem Josefem I., který svému synovi Rudolfovi v jednom z rozhovorů řekl, „pamatuj si, ten tvůj lid je ve skutečnosti jenom lůza.“

Pravda o Brixenu

Je nutné se také jednou pro vždy rázně vypořádat s nesmysly ohledně jeho vyhnanství v jihotyrolském Brixenu, že prý tam trpěl nouzí. Samozřejmě, že v Tyrolích to neměl, odloučen od domova, psychicky jednoduché. Od prosince 1851tam nuceně pobyl téměř čtyři roky. S touto internací souhlasil sám císař František Josef I. což mu mám za zlé. Přesto se však k žurnalistovi nemilosrdně tepající tehdejší bachovský absolutismus zachoval relativně velkoryse. Nutno dodat, že už předtím Karla Havlíčka Borovského poroty u dvou soudů osvobodily z několika obvinění politického charakteru.

Český vyhnanec bydlel v Brixenu v pěkném domku, v roce 1852 za ním přijela rodina, manželka Julie s dcerou Zdeňkou. On sám pobíral od státu roční rentu 500 zlatých, což bylo velkorysé zabezpečení a tenkrát roční plat vyššího státního úředníka. Svobodně se mohl pohybovat po území brixenského okresu. Když chtěl jinam, musel žádat o úřady o povolení. Havlíček zemřel bohužel již v pětatřiceti letech v roce 1856 na tuberkulózu, kterou ho nejspíš nakazila jeho žena. V té době však byla tato nemoc prakticky neléčitelná, a umíralo na ni hodně lidí.

A teď to srovnejme s poměry v komunistickém Československu v padesátých letech. Odpůrci rudé totality režimu tehdy rozhodně nemohli doufat, že by je režim poslal do relativně fešáckého vyhnanství. Havlíčkův následník a rovněž skvělý český novinář Pavel Tigrid se před oprátkou zachránil jen odchodem do emigrace, mnozí další skončili na mnoho let v nelidských podmínkách komunistických lágrů.

Tím nehájím Havlíčkovu násilnou deportaci. Musel žít v přikázaném místě a nemohl se vrátit domů, což bylo špatné. Ale komunisté se chovali ke svým protivníkům tisíckrát hůř než habsburská monarchie. Rakousko-Uhersko totiž bylo oproti socialistickému Československu právním státem.

Rakouská vláda deportovala českého žurnalisty v prosinci 1851 do jihotyrolského Brixenu. V padesátých letech 19. století skončil tento odpůrce Bachova absolutismu v docela fešáckém, i když nuceném exilu uprostřed krásných hor. Zhruba o sto let později strávil v éře zločinného komunistického režimu básník Jan Zahradníček více než deset let v nejhorších kriminálech, které mu zničily zdraví.