Autor Niagary dorazil do jižní Ameriky s 50 dolary, nakonec se stal slavným a úspěšným

Taková úžasná renesanční osobnost se jen tak nenarodí. Skladatel, dirigent, divadelník, filmař, fotograf a mořeplavec. To vše byl Eduard Ingriš, který se přátelil i s hollywoodskými hvězdami.

Poklonu mu mimo jiných složil podle článku na webu trampsky-magazin.cz i proslulý cestovatel Miroslav Zikmund. „Léta jsem si dopisoval i s Eduardem Ingrišem. To jméno dneska mladým lidem už mnoho neřekne, pokud jim nepřipomenete slavnou táborovou písničku Teskně hučí Niagara. Ingriš byl nádherný člověk. Potkali jsme ho v Peru, já ho znal jako herce a dirigenta, za protektorátu se v Alhambře hrálo jeho Rozmarné zrcadlo. Po setkání v Peru zase zmizel za horizontem... Pak jsme si začali dopisovat a trvalo to dlouhá léta. V archivu mám tři objemné fascikly vzájemné korespondence včetně jeho hudebních skladeb a nahrávek s autentickým hlasem. Žil v Kalifornii, zemřel v roce 1991: nesčetněkrát Jiřího Hanzelku a mne zval v době naší zakázanosti, kdy jsme vycestovat nemohli. K tomuto člověku jsem měl hluboký vztah, rozumový i citový.“

Eduard Ingriš

Teskně hučí Niagara je jeho nejznámější skladbou. Ta poprvé zazněla v opeře Trampské milování v roce 1932, kdy ji zpívala tehdy devatenáctiletá Ljuba Hermanová. Píseň měla obrovský úspěch, nadšení diváci bouřlivým aplausem opakovaně přerušili představení a mladičká zpěvačka ji musela několikrát opakovat. Tato skladba je stále hitem, zpívaná na nejrůznějších místech, v hospodách, u táboráků, na svatbách, oslavách narozenin atd. Asi jen málokomu nic neříká. Eduard Ingriš sám patřil k trampům, svůj srub měl na osadě Jezdci z Margonu u Vltavy nedaleko proslulých Svatojánských proudů. Toto místo se nyní bohužel nachází pod hladinou slapské přehrady. Je autorem také dalších trampských evergreenů, například Až přijde ta chvíle, Slib mi, že nebudeš nikdy plakat a dalších.

Eduard Ingriš se narodil 11. února 1905 ve Zlonicích u Slaného, takže si letos připomínáme 120. výročí jeho narození. Jeho otec byl železničním úředníkem, což malému Edovi zajistilo spokojené dětství ve středostavovské rodině. Na jeho muzikální výchově měla podíl i katolická církev, když v letech 1916 až 1918 působil jako chrámový zpěvák v kostele sv. Markéty při benediktýnském klášteře v Praze-Břevnově. Na přání rodičů studoval po absolvování gymnázia Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Tu ale nedokončil a bez vědomí otce a matky přestoupil na konzervatoř, kterou vystudoval v roce 1928. Skládal muzikály, operety, opery, symfonie, písně, hudbu k filmům a další skladby. Celkem jich zkomponoval více než tisícovku. Přátelil se s věhlasnými osobnostmi té doby, jakými byli Jára Kohout, Vlasta Burian, Jiří Voskovec, Jan Werich nebo R. A. Dvorský. Posledně jmenovaný také patřil se svým orchestrem k významným interpretům jeho skladeb. V té době už Ingriš také točil amatérské filmy.

Za nacistické okupace byl v roce 1944 krátce vězněn v nacistickém lágru a v té době si také dal předsevzetí, které se mu stalo osudným. „Až tato válka skončí a my budeme moci opustit tento koncentrák (náš stát), odjedu do míst, kde se lidé nezabíjejí.“ To také následně v blízké době udělal. Ještě předtím však v květnu 1945 natočil filmové záběry z pražského povstání včetně vítání vlasovců Pražany na Smíchově.

O tři roky později pak začíná jeho téměř pohádkový příběh o tom, jak se chudý Čech v cizině prosadil, slávu a bohatství získal. Do jižní Ameriky vyrazil s pouhými 50 dolary v kapse, doputoval do Brazílie, kde ho také zastihla zpráva o komunistickém puči v jeho rodné vlasti v únoru 1948. To také rozhodlo o o tom, že se do své země sužované rudými tyrany nevrátil. Jako „nepřítel lidu“ mohl také skončit v Jáchymově, v horším případě i na šibenici. V největší jihoamerické zemi mu však skončila platnost víza, argentinské nezískal a tak odjel do Peru. Teprve po devět měsíců trvající cestě včetně plavby po Amazonce se naučil španělsky. Usídlil se v hlavním městě Limě a stal se dirigentem Peruánského státního symfonického orchestru, pro který rovněž skládal. Hodně cestoval po jižní Americe, zajímal se o životy místních Indiánů, vše natáčel na kameru a pořizoval fotografie. Sblížil se také s cestovatelem Thorem Heyerdahlem. Jak je uvedeno na webu zlonice.cz, po jeho vzoru uskutečnil dvě plavby Tichým oceánem, tu první neúspěšnou, na balzových vorech Kantuta a Kantuta II. Podpořil tak jeho teorii o plavbě Inků po Tichém oceánu z jižní Ameriky do Polynésie. O těchto plavbách natočil celovečerní dokumentární film, ke kterému zkomponoval vlastní hudbu, a sám jej později při veřejných projekcích v USA živě doprovázel.

Působil rovněž jako poradce amerického spisovatele Ernsta Hemingwaye při natáčení filmu podle jeho stejnojmenné knihy Stařec a moře. Z té doby také pochází jeho přátelství s hollywoodskými hvězdami Spencerem Tracym, Marilyn Monroe a dalšími.

V srpnu 1962 se podle webu i60.cz v Los Angeles seznámil s Ninou Karpuškinovou, o 26 let mladší dcerou ruského kozáka, který se usadil v Brně, ale v roce 1945 emigroval z Československa před Rudou armádou, protože mu jako „bílému“ hrozila deportace do stalinistického SSSR. V devětapadesáti letech se tak poprvé oženil a rozhodl se zůstat v USA. Léta strávil s manželkou na cestách, pořádal promítání svých filmů a besedy, které měly mimořádný ohlas.

Eduard Ingriš měl hudební talent, o tom není sporu. Jenomže samotný talent nestačí, mnozí talentovaní skončili v zapomnění, protože jej nedokázali využít. Důležité jsou také píle a houževnatost, které vedou k vytouženému úspěchu a tyto vlastnosti katapultovaly na vrchol i Eduarda Ingriše. Přišel do jižní Ameriky bez peněz, neuměl jazyk a nikdo jej neznal. Pak si však v Peru vydobyl svoji činností respekt a uznání a to i od zdejšího prezidentského páru. Získal peruánské občanství, stal se váženým a ctěným občanem. Takových lidí je třeba si vážit.

Bohužel, u nás se o něm stále moc neví, i když po listopadu 1989 se situace zlepšila. Komunisté ho neměli rádi, protože emigroval a s jejich zločinným systémem nechtěl mít nic společného. Přestože se jednalo o mimořádně úspěšného člověka, moc se o něm nemluvilo, pro režim jakoby neexistoval a jeho mezinárodně oceňované úspěchy byly lidem zamlčovány. Komunisté totiž upírali zásluhy všem, kteří se nebáli postavit jejich zločinecké nadvládě. Za rudé totality o této vynikající osobnosti vyšlo jen několik časopiseckých článků.

Eduard Ingriš se dožil pádu komunistického režimu. Toužil navštívit rodnou zemi, jenomže už byl hodně nemocný a špatný zdravotní stav mu v cestě do vlasti zabránil. Zemřel v lednu 1991 v nevadském Renu, což je takové menší Las Vegas, ve věku 85 let. Urna s jeho ostatky byla později převezena do Čech a nyní je uložena v rodných Zlonicích.

Foto Eduarda Ingriše je volným dílem.

Zdroje:

Eduard Ingriš – MUŽ, KTERÝ MĚL BÝT ZAPOMENUT, se narodil před 110 lety…. | Trampský magazín

Eduard Ingriš: český Heyerdahl a autor slavné Niagary | i60.cz

Vlasovci Eduard Ingriš

SVĚTY EDUARDA INGRIŠE | Městys Zlonice