Stárnutí a opojení mocí v případu Zeman

Říká se, že raněné zvíře kolem sebe kope nejvíc. Je mi líto, že toto přirovnání musím použít právě v případu naše vlastního prezidenta. Ale jeho poslední výroky a tvrzení, že demonstrace 17. listopadu s červenými kartami byla vlastně kvůli OpenCard a jejímu předražení, či že v protestu vůči němu mohla být zapojena americká ambasáda, mě pouze utvrdili v tom, že prezident již nemá co ztratit, tak kolem sebe vypouští tak explicitní lži. A právě zde vidím kombinaci opojení mocí a stárnutí, protože se jeho výroky začínají jasně radikalizovat.  

Prezidentův proruský směr začíná být čím dál více viditelnější. Putin sice zapomněl Zemanovi popřát na Nový rok, nicméně Rusko neotálelo a Zeman byl pozván hned na dvě návštěvy. Jednu z nich přijal, druhou odmítl komentovat. A udělal to přesně v době, kdy je ze všech stran kritizován za svůj proruský postoj, za zpochybňování účinnosti sankcí a stále nemůžu zapomenout na tu křivdu, kdy mezinárodně zpochybňoval přítomnost ruských vojsk na Ukrajině. Nemluvě o tom, že Putin pravděpodobně navštíví Prahu již v tomto měsíci a právě na pozvání Miloše Zemana.

Pan prezident zcela účelně a záměrně poškozuje obraz České republiky jako garanta boje za lidská práva, který byl do té doby ostatními státy brán jako renomé České republiky a byl jedinou značkou, kterou jsme se v zahraničí mohli chlubit. Jeho cesta na Rhodos a jeho výroky v Číně jsou pro mne nepřijatelné. Aby hlava státu země, která má zkušenost s nedemokratickým režimem, říkala v Číně, že nepřijela, aby mluvila o lidských právech, ale aby se učila, jak stabilizovat společnost, považuji za něco, co by v normální civilizované zemi po vystřízlivění přinutilo prezidenta k rezignaci.