Je Štědrý den a na Národní třídě mrzne. Bohuslav Sobotka leží na špalku. Očima koulí a lapá po dechu.
Jiní kapříci ještě svižně plavou ve vanách nebo se vyvalují ve strouhance, jen Bohouš pořád netuší, kde složí hlavu. Vůbec neví, co si o tom myslet. Ústa se mu otevírají, jako by mluvil, ale neříká nic.
Bohuslav Sobotka je kapr politický. Kapřík, jehož hlavní charakteristikou je absence jakékoli názoru, jakékoli vášně, jakékoli vize. Kapřík, co největší radost má, když se může zavrtat do chladného bahénka a nikdo ho nevidí.
Vody jsou rozbouřené. Jakých hodnot se držet? Na jakou stranu plavat? Bohouš je nejistý. Bojí se starého sumce v hlubinách, bojí se podnikavých štik uprostřed proudu. Představa konfliktu mu nedělá dobře. Odevzdaně splývá a doufá. Když dostane ploutví po hlavě z Berlína, tak se usměje a pošle nazpět omluvnou nótu. Když začnou mrskat vousama kapříci domácí, přednese plamennou řeč na obranu všech pravých českých kapříků. Do útoku se pouští zřídka kdy a když, pak jen z leknutí. Sotva vystrčí hlavu zpoza lopuchu a již ustupuje do předem připravených pozic. V obraně je mistrem, je vzácně slizký, lapit ho je téměř nemožné. V bezpečí bahna upadá do obvyklé letargie.
Tisková konference v rákosí u žabáka. Na pořadu dne plánovaná inkluze japonských kaprů. Bohouš koulí očima a jeho kapří ústa se otevírají, nevydají ale ani hlásku. Kapříkov je bezradný. Bezšupinatí kapři se sdružují ve vlastenecká hejna. Prastarý hnědý kapr se probouzí. Bohouš ví, že by měl něco dělat, je přeci první mezi rybami. Jen neví co. Měl bych vládnout, napadá ho. Neví ale jak. Pomalu přemýšlí, když se líně převaluje. Žere bláto a čte paměti filé Chamberlaina. Snad měl přeci jen zvolit kariéru pošťáka.
