Zápisky z cesty - část 4. Cesta do Andalusie

Po pár dnech strávených nedaleko města Valencie, kde jsme navštívili známé a také několik míst kde jsme s kapkou nostalgie zavzpomínali, nabíráme opět směr jih a pěkně zatíženi zásobou valencijských pomerančů vjíždíme po neplacené

čtyřproudovce mezi hory, abychom se po třech stech kilometrech zase přiblížili k pobřeží. Je teplo, skoro by jsme už zalovili pro kraťasy. Teploměr ukazuje krásných 23 stupňů, ale nad horami se stahují černé mraky a studený vítr co chvíli zchladí naše myšlenky na léto – je přece únor. 
Míjíme historické město Lorca a město keramiky Puerto Lumbreras a po pár kilometrech nás vítá Andalusie. Míříme k přírodnímu parku a také jednomu z evropských geoparků Cabo de Gata. Celý hornatý výběžek severně od města Almeria, vznikl vulkanickou činností. Díky mikroklima, které zde panuje, je příjemným místem i v zimě. Velmi nízkým úhrnem srážek za roční období je evropským rekordmanem a teploty jsou zde v tuto roční dobu  také o nějaký stupínek vyšší. Snad jen častý silný vítr narušuje absolutní pohodu. Tentokrát volíme cestu od severního pobřeží, a protože rozhodně nepospícháme, zastavujeme v prvním místě, kde se znovu potkáváme s mořem. Je to pláž města Mojácar. Odínek má oči na stopkách, protože podél celé pobřežní promenády jsou co sto metrů nově vystavěná dětská hřiště, se spoustou skluzavek a houpaček, lanových drah a podobných atrakcí. Před chodníkem je úzká cyklotrasa a pak nekonečně dlouhý pás vysypaný kamínky, kde parkují desítky obytných vozů. Najdeme si místečko těsně vedle jednoho dětského hřiště, tak aby Odínek z auta vyskočil přímo do ohrádky. Padla tma a zatímco Odínek pobíhá z houpačky na skluzavku a přes dřevěnou loď zase zpět, v autě už se připravuje pravá středomořská dobrota - těstoviny s tuňákem a olivovým olejem. 

Zatímco město Mojácar se ospale krčí mezi horami několik kilometrů odsud, na pobřeží které mu náleží je živo. Je to jedna z destinací, kam se ubírají Britové, kteří již mají dost jejich pověstného věčně špatného počasí a neméně pověstných vysokých britských cen za cokoliv. Někteří si tu za nemovitosti prodané na ostrovech pořídili vlastní apartmány a ještě za zbylé peníze, či britskou penzi si spokojeně užívají jižního slunce. Jiní, kteří tolik prostředků neměli, volí různé alternativy, včetně života v obytných automobilech. Španělsky se tu skoro nedomluvíte a vlastně se divím že se tu ještě jezdí v pravo, protože drtivá většina vozů má zde volant jaksi na té nám nepřirozené straně. 
Ráno se dávám do hovoru s naším sousedem, který je, jak jinak, Brit. Bydlí tu už druhým rokem v autě, které má velmi stroze vybavené. S několika dalšími krajany, kteří bydlí stejně jako on, mají pronajatý malý byt ve městě, kam si chodí vyprat a čas od času si odpočinout od života na kolech. Během několika minut rozhovor sklouzne k brexitu. Myslel bych si, že právě tito lidé, hojně využívající výhod evropské unie budou k vystoupení jejich země kritičtí, ovšem k mému překvapení slyším dlouhý monolog proti politice Bruselu, o okrádání Britů o jejich peníze a černá proroctví o brzkém propadu Francouzské i Německé ekonomiky bez britského členství v unii. Raději zdvořile ukončuji rozhovor a věnuji se Rendově palivovému filtru, který opět zlobí a pokouším se o rozdělání a vypuštění. 
Odpoledne se zvedá vítr a pomalu se stahují mraky. Zase nás to dohnalo. Večer už moře burácí a vítr duní a zpívá, jak se protahuje pod solárním panelem na střeše, což vypadá jako by nám nad střechou startovala trysková letadla. 
Je nedělní ráno. Všude klid, sluníčko se schovává za tmavými nízkými mraky, které nerozežene ani silný vítr, který doposud nepolevil. Opouštíme pláž Mojácar a místo na jih jedeme pár kilometrů severně do města Garrucha.
 Ještě ohlédnutí za starým Mojácarem v klínu hor, jehož největší sláva odešla už před staletími. Na vrcholu své prosperity bylo město za vlády muslimů v první polovině druhého tisíciletí, kdy celá tato oblast spadala pod Granadu a byla tedy poslední výspou muslimů na Pyrenejském poloostrově. Jen několik let před pádem Granady se starosta Mojácaru odmítl připojit k dohodě místních vládců o podřízení se katolickým veličenstvům a vznikl zde svobodný spolek muslimů, křesťanů a židů, známý jako arabové z Mojácaru. Po roce 1492, kdy nastoupila pevná vláda katolické církve, posilovaná násilnou rekatolizací, tvrdým pronásledováním jinověrců a inkvizicí, Mojácar, stejně jako mnohá andaluská města zažil velký odliv obyvatel a upadl do těžké recese. Ačkoliv se během následujících staletí život v městě opět pozvedl, nikdy už nepřekonal období konjunkce, kterou zažívalo v době před rekatolizací. Další kritický odliv obyvatel přišel v devatenáctém století, kdy v celém jižním Španělsku vrcholila vystěhovalecká vlna do jižní Ameriky a Spojených států. 
Vítr neustává a vzduch je plný prachu a písku z pláže. Zastavujeme přímo na pobřežní promenádě v Carrucha. Toto město zažilo mnohem bohatší historii. Carrucha je důležitým přístavem již od dob, kdy se zde usazovali Féničané. Důvodem je snadná dostupnost místa z většiny důležitých hornických oblastí. Nejdůležitější z nich je Sorbas, kde jsou obrovské zásoby sádrovce, který zde těžili už Římané. Dodnes odjíždějí z tohoto přístavu obrovské lodě s nákladem sorbaského sádrovce. Další významnou komoditou je místní mramor, který se těží v okolních horách. V devatenáctém století a na počátku století dvacátého si toto město vybrali movití těžařští podnikatelé jako rezidenční a rekreační město a vyrostlo zde několik kasín, tanečních sálů a různých reprezentačních budov. Garrucha měla v této době i vlastní tenisový klub. Celým městem se táhne paseo maritimo, lemované přes kilometr a půl dlouhým zábradlím z bílého mramoru. Dnes je Carrucha městem pověstným hlavně gastronomií a rybolovem. Specialitou jsou zde červené krevety a restaurace v okolí jachetního a rybářského přístavu nabízí mnoho rybích specialit. Další specialitou je migas ze semolinové mouky, podávané s plátky slaniny, nebo grilovanými rybami.
Na sever od přístavu se táhne nekonečná písečná pláž prakticky až k městu Águilas na severním okraji zálivu. Je zde celkem klidné parkování a tak zůstáváme na noc.

Po návštěvě Garrucha se vracíme opět na dlouhé pláže Mojácaru. Objevujeme klidné parkoviště na jižním konci města, odkud se dá vycházet na procházky nad divokým pobřežím směrem k městu Carboneras. 
Nedaleko je i pláž Macenas odkud vedou další pěší stezky s nádhernými sceneriemi. Hrad Castillo de Macenas, který sedí uprostřed pláže byl vybudován v druhé polovině 18.století jako součást obranného a strážního systému, které bylo budováno hlavně k obraně proti berberským pirátům. Další součástí tohoto systému je i torre de Pirulico, ke které se dá z pláže Macenas dojít pohodlnou cestou s nádhernými výhledy na skalnaté pobřeží. Ta však byla vybudována již za muslimské vlády, někdy kolem 13.století. Ve století 16. byla renovována a užívána dále jako strážní věž.

 Pláž Macenas je z obou stran uzavřena skalnatým pobřežím a působí tak jako panenská. Škoda jen, že tuto pláž hyzdí nedostavěná torza megalomanských projektů developerů. Realitní boom, který nenávratně zničil mnoho desítek kilometrů španělského pobřeží, se podepsal i zde. Nevím, zda stavba tohoto komplexu byla zastavena z důvodů finančních, nebo právních (jako tomu bylo v případě nedalekého ilegálně stavěného hotelu na pláži Algarrobico v přírodním parku Cabo de Gata - Nijar), jsem ale přesvědčen, že tyto hromady betonu zde budou rušit krásu této pláže ještě velmi dlouhou dobu.