God bless America aneb vabank o stabilitu největší ekonomiky světa

Vývoj americké ekonomiky, tedy nejsilnějšího trhu světa, připomíná hořkou tragédii s nekonečným množstvím dějství. Toužebně očekávaný boom, jenž měl následovat po pádu investiční banky Lehmann Brothers, realitní bublině, nejrozsáhlejší sanaci (či chcete-li zestátnění) bank a hypotéčních ústavů typu AIG, Citigroup či Fannie Mae v americké historii a usilovném boji o rozpočet v Kongresu stále nepřichází. Předzvěsti dvojitého dna (tzv. double-dip recession) se staly již pevnou součástí slangu nejen ekonomických analytiků, ale i běžných Američanů, kteří jinak o tyto sféry nejeví přílišný zájem. Podobně je to i s celkovou nezaměstnaností, které doprovázena stále klesajícími výsledky průmyslové výroby, tento čtvrtek opět vzrostla na děsivých 9,2%, na což okamžitě zareagovaly hlavní americké akciové indexy razantním přesunem do červených čísel (například index Nasdaq sdružující akcie předních technologických firem tak během několika minut odepsal celých 40 bodů). 

idnes.cz

Jak se ovšem zdá, největší katastrofa možná teprve číhá za rohem – jedná se o schopnost vlády USA splácet své finanční závazky, jejíž deadline se, v případě neschválení zákona umožňujícího ministerstvu financí vypůjčit si další peníze, nebezpečně blíží. Jaký dopad by faktická platební neschopnost hospodářskoko-politické supervelmoci, jež se během několika posledních let ocitla na kolenou, měla na finanční trhy a sekundárně na evropské a asijské vůdčí ekonomiky lze jen těžko předvídat. Analýzy se různí, každopádně namísto snahy o přesný popis hypotetické situace se spíše jedná o předhánění se v nejčernějších předpovědích.

Co nebo kdo tedy brání americkým politickým představitelům v odvrácení této katastrofy? Odpověď je až nezvykle prostá – jsou to sami političtí představitelé! Proces navyšování amerického státního dluhu (nebo-li horní meze, po kterou si vláda může od investorů dále půjčovat na chod Unie) se během posledních dekád stal prakticky rutinní záležitostí, což vedlo k jeho nárůstu k magické hranici nad 14 trilionů USD. Nebýt loňských voleb do Kongresu, v nichž Republikáni ovládli Sněmovnu reprezentantů (zatímco Senát zůstal Obamovým Demokratům), nikdo by si této otázky zřejmě nevšiml. A to přesto, že se jedná o zadlužení vskutku rekordní. Republikáni však sami o sobě přeci jen tak zarputilými obránci vyrovnaného hospodaření v praktické politice nejsou (vzpomeňme například Regana a dopad jeho zahraničněpolitických rozhodnutí na rozpočet), avšak nebývale vlivnému celoamerickému hnutí Tea Party se podařilo do jejich řad implantovat početnou skupinu svých favoritů. Přestože je Tea Party značně heterogenním fenoménem sestávajícím ze stovek drobných názorových skupin, základní atributy jsou jasné – návrat k myšlenkám otců zakladatelů, izolacionistická zahraniční politika a především finanční střídmost založená na drastickém snižování deficitu a státního dluhu bez sebemenšího zvyšování daňové zátěže. Jinak řečeno je třeba škrtat na straně výdajů, především v oblasti nákladné zdravotní a sociální péče. Nepřekvapí však, že tyto postoje jsou rudým hadrem pro většinu převážně levicových (neboli jak říkají Američané „liberálních“) Demokratů. Rozhořel se tak boj, jenž má mnoho aktérů, avšak již předem jednoho poraženého – americký lid.

Na jedné straně bojiště nám postávají Republikáni, které k vyhrocené politice popichuje již zmíněné hnutí Tea Party. Krom rozpočtově zapálených mladíků typu vůdce republikánské většiny ve Sněmovně reprezentantů Erica Cantora a tvůrce reformního plánu zdravotnických programů Medicare a Medicaid Paula Ryana stojí v popředí v generálské uniformě Speaker John Boehner. Jeho pozice je přitom mnohem slabší, než by se mohlo na první pohled zdát. Důvod je nasnadě – prezidentské a kongresové volby 2012, které ho tlačí k ostré rétorice. Patrné je to především na vývoji jeho názorových postojů. Ač znám jako občasný „neurvalec“ svými výroky, nepatřil Boehner nikdy k naprostým rozpočtovým radikálům. Ovšem situace se začala měnit, když hned zpočátku svého nástupu do funkce Speakera sněmovny dostal pod palbu kritiky ani ne tak z řad opozičních Demokratů, ale především radikálních Republikánů dosazených voliči z řad Tea Party. Ti dokonce neváhali v kritických chvílích projednávání rozpočtu hlasovat proti svému vůdčímu představiteli či demonstrativně opouštět sál. Boehnerovi tak hrozilo, že se ze sebevědomého politika s životním příběhem odpovídajícím typickému „americkému snu“ (ze školníka přední politickou tváří své strany)změní v trenéra, jenž bezmocně sleduje, jak se mu jeho mužstvo rozpadá pod rukama.

Ve snaze upevnit svoji pozici a získat Republikánům body do velkého volebního roku 2012 se Bohner pevně postavil za republikánskou agendu a začal tvrdě klást podmínky. Republikáni prohlasují zvýšení prahu, do něhož si vláda může půjčovat, avšak budou požadovat škrty ve stejné výši bez zvyšování daní. Zasaženy mají být především sociální programy Social Security a zdravotní péče pro děti a nemajetné Medicaid a seniory Medicare. Především u budoucích občanů důchodového věku se jedná minimálně o značné zvýšení spoluúčasti na zdravotním pojištění, které se má proměnit z programu s federální garancí na mód, v němž si Američané zvolí jedno z několika druhů soukromého pojištění, jež se bude lišit nejen svoji komplexností ale hlavně cenou. Toto samozřejmě ostře odmítají Demokraté, kteří naopak požadují zrušení daňových výhod pro vrchní příjmové skupiny a podniky z řad těžařů a těžkého průmyslu z dob vlády prezidenta Bushe a zvýšení odvodových sazeb pro fyzické osoby s nadprůměrným ročním přijmem, zvažovány jsou i škrty v armádním rozpočtu. Těžce bráněny jsou především zdravotní programy, které zatím dle odborných propočtů unijní rozpočet nezatěžují způsobem, o němž hovoří Republikáni, ve střednědobém horizontu jsou však bez reformy absolutně neudržitelné. Nepřekvapí, že toto je naopak naprosto nepřijatelné pro Republikány.

Nezainteresovaný politolog by se zaradoval, tak příkladný ideologický střed mezi pravicí a „levicí“ se v Evropě už jen tak nevidí. Ovšem americká veřejnost spolu s finančními trhy rozhodně nadšená není. Stejně tak i držitel klíčů od Bílého domu Barack Obama. Prezident se totiž ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny a není jisté, zdali celou vyhrocenou situaci dokáže ustát. Daný krok je pro něj přitom před volbami 2012 naprosto esenciální. Jeho dosavadní volání po nestranickém přístupu k problematice zatím nedopadají na úrodnou půdu a to nejenom pouze u Republikánů, avšak ani u jeho vlastní strany. Naopak, čím více se blíží platební neschopnost (odhadovaná zhruba na 2. srpna), tím více se radikalizují i silně sociální kongresmani z demokratického křídla. V Oválné pracovně tak tento týden přistálo i několik petic žádající aby v otázce sociální a zdravotní politiky neustupoval ani o píď. Pro prezidenta, jenž po celou dobu svého úřadu bojuje s nálepkou slabého lídra rozhodně nelehká situace!

Na neděli je naplánována další schůze mezi Obamou, viceprezidentem Bidenem a vůdci Republikánů v Kongresu. Zda-li přinese zásadní průlom a budou dohodnuty základní aspekty tzv. „Great Bargain“ (Velké dohody) je dosud nejasné. Ovšem jak všichni vědí, bez těžkého kompromisu bolavého pro většinu Ameriky to nepůjde. Otázkou zůstává, zdali jsou američtí političtí představitelé ochotni tento státnický kompromis nehledě na vlastní stranický elektorát a budoucí politickou kariéru učinit.  Americkému dolaru proto zřejmě nezbývá, než se modlit a doufat, že se nezhroutí pod nátlakem spekulantů. God bless America!