I neapolské autobusy mají své úchyly…a s nimi i prince – zachránce

Stát se to může kdekoli a kdykoli. Vlezete do narvaného autobusu, najdete si místečko, kde můžete alespoň trošku dýchat a zároveň se něčeho držet, abyste nespadli…a najednou je tam on, pan Úchyl

Nejdřív si myslíte, že se na vás lidi okolo jen tlačí, protože do autobusu, do kterého se vejde stojících 40 lidí a už jich v něm stojí 60, se zvenku tlačí dalších 20. Takže jste zticha a trpělivě čekáte, co bude dál. Jenže pak se autobus rozjede, každý už si našel to své místečko, a ono to nepřestává. Pořád se na vás někdo tlačí a ten tlak nepovoluje, ba naopak. Sílí a mísí se s třením. Už je jasné, že se na vás nikdo netlačí omylem, ale zcela záměrně.

Co teď? Hlavou se vám hodí všechny možné scénáře. Jste v cizím městě, které sice milujete, ale stejně si nejste jistí, jak se lidé kolem vás zachovají. Když se ozvu, budou chtít ukamenovat mě nebo jeho? Nebo oba? Co když nás oba vyhodí z autobusu? Navíc v nočním městě, kde se pomoci asi nedovolám? A když se neozvu, co bude dál? Bude se tlačit víc a víc? Nebo snad použije ruce a bude mě osahávat? Co pak? A jak dlouho to bude trvat? Na nádraží to je ještě 20 minut, dalším autobusem bych nestihla poslední vlak domů…

A jak takhle přemýšlím, jak to vyřešit, tlak se stále zvyšuje. Ne, dál už to opravdu nejde.

V tu chvíli beru do hrsti veškerou svoji odvahu a ozývám se. Nejdřív docela potichu, ale bez odezvy. Té odvahy bylo málo. Tak sbírám další a ozývám se znovu. Pořádně nahlas. Asi mi pomohlo i to, že jsem stála kousek od řidiče. Reakce byla opravdu nečekaná. Nevím, jestli toho úchyla už neznali, nebo jestli to byl instinkt hrdiny chránícího bezbrannou ženu. Autobus ihned zajel k chodníku, dveře se otevřely a milý úchyl byl vyveden ven. S tím, že tentokrát to skončí takhle, lidé potřebují dojet včas na vlak. Ale ještě jednou a řešit to bude policie. Já jsem naštěstí zůstala uvnitř. A jen jsem kolem sebe slyšela obdivné reakce lidí, kteří měli radost z toho, že někdo našel odvahu a ozval se.

Byl to šťastný konec. Úchyl byl vyveden, já zůstala neposkvrněná, nikdo se na mě nevrhl. Ale úplný konec to ještě nebyl. Jako by ten autobus mohl být plný dalších úchylů, kteří by si na mne chtěli sáhnout. Řidič si mne postavil vedle sebe, do uličky za mnou se postavil nějaký jeho kolega, který se odněkud zázračně objevil. Zbylou cestu mne svým tělem chránil, aby se nikdo ani malinko nepřiblížil. A na nádraží vystoupil se mnou, aby měl jistotu, že se mi něco nestane na těch 20 metrech oddělujících autobusovou zastávku od nádraží.

Celá ta cesta neapolským autobusem začala strašidelně, ale skončila tak krásně. A já vím, že zachránci a hrdinové ještě nevymřeli.