Ztratil moji důvěru ....

Slova pronesená Andrejem Babišem: "Ztratil moji důvěru", na adresu jeho náměstka ve mně vyvolala jednu nemilou vzpomínku, na dětství a dobu prověrek.

Doba prověrek a ztráta důvěry bývá hodně zlá. Stejně jako pocit, že zvyky, které měly být dávnou minulostí, se nám vrací. O tom jak ošidná a osudová může být ztráta důvěry je pod čarou. Nyní stručně jak prověrky tehdy probíhaly. Jedná se zápisky mého otce, životopis nadepsaný "Slzavé údolí".

  V časopise "Potravinář" ze dne 14. ledna 1958 byly uvedeny zásady hospodárnosti pro reorganizaci potravinářského průmyslu, zásady celkem jasné, srozumitelné, rozumné. Skutečnosti se však ubírala jinými cestami.

  Byly vydány ministerské směrnice "pro rozmístění pracovníků při provádění změn v řízení a organizaci průmyslu", obsahující všeobecné zásady, tj. forma dohody o uvolnění, o získávání těchto lidí pro doly, stavebnictví, zemědělství nebo pro osídlení pohraničí, že organizace musí usnadnit těmto pracovníkům, aby se sžili s novým prostředím, dále pracovně právní a mzdové podmínky, jako podmínky výpovědi, výhoda dohody o rozvázání pracovního poměru, ochrana odborových funkcionářů, nároky předvedených pracovníků, ale také nepříslušnost výhod těm pracovníkům, kteří odcházejí pro kádrové závady, povinnost orgánů ROH sledovat akci a bdít, zde jsou pracovníkům poskytovány stanovené výhody, a konečně kádrové zásady pro výběr, uvolnění a rozmístnění pracovníků, jako např. "aby v hospodářsko-technickém aparátu byly v prvé řadě ponechány dělnické kádry", nebo že budou uvolňováni především ti pracovníci, kteří pro zastávání funkcí nemají politické a třídní předpoklady" a není ve směrnicích zapomenuto ani na zdůraznění osob propuštěných z nápravně pracovních zařízení a z výchoven dorostů. Směrnice vydal ministr a spolu podepsal předseda příslušného odborového svazu.

  A tak se zdálo, že akce pro reorganizaci průmyslu je zajištěna po organizační a právní stránce dostatečně. Zejména to tak připadalo těm lidem, kteří o tom jenom četli a přímo  se jich to netýkalo. Skutečnost však byla jiná. Brzo se ukázalo, že se to týká přímo i mne.

 Do našeho podniku se dostavila dvoučlenná prověrková komise, obsadila pro svou činnost na neurčitou dobu jídelnu a předvolávala si postupně všechny kancelářské zaměstnance. Byli to cizí lidé, jeden se jmenoval Tomsa a byl prý z Milo závodů, druhý se jmenoval Kutal a byl z lihovaru. V kanceláři bylo několik desítek zaměstnanců a prověrky se vlekly, zvláště pro ty, kteří ještě nepřišli na řadu. Kdo to již měl za sebou, byl klidnější, i když žádnému nic pozitivního neřekli. Zůstával jsem stále mimo, pomalu mě to začalo znervózňovat, začaly se proslýchat dohady o výsledcích, byla vyslovována jména.

  Přišel jsem na řadu až k večeru. Tři hodiny čekání na to, až mě zavolají, mně klidu nepřidalo. S velkou nejistotou a obavami jsem předstoupil před dvoučlennou komisi neznámých lidí. Jak jsem se později dozvěděl, jeden z nich býval před válkou topičem ve velkém domě na olomouckém náměstí (patřícím Moravské bance), po válce byl ředitelem lihovaru. První otázku mi dali slovy: "Studoval jste filozofii, tak nám řekněte, co je to marx-leninismus." Takovéto věci jsem se sice na fakultě neučil, ale znal jsem to z pozdější doby z nejrůznějších školení, z novin a rozhlasu. Druhá otázka byla vyslovena již ostřejší formou kritiky: "Soudruhu, pocházíš z úřednické rodiny!" To sice bylo pravda, ale jen v tom obvyklém smyslu, jak normální lidé myslí a mluví, nikoliv v třídním smyslu, jak jej vytvářela nová doba. Byl jsem na tuto otázku připraven, ukázal jsem jim fotografii naší devítičlenné rodiny s babičkou, rodiči a šesti dětmi, která bydlela ve dvou místnostech, z kterých platila nájemné 21,- Kč čtvrtletně a vysvětlil jsem jim, jaká jsme byli úřednická rodina. A pak se přešlo na náboženství, zejména na vyučování náboženství na školách. Tehdy mi ani nenapadlo, že už mají zjištěno, že moje děti chodí ve škole do náboženství a že to je vlastně důvod k tomu, abych byl jako jejich otec zbaven místa, které jsem zastával již několik let. Pohovor skončil, aniž mi oznámili jakýkoliv záběr nebo výsledek. Ten jsem se nedověděl ani příští den a  začínal jsem opět nabývat klidu.

  Za to však jsem se hned druhý den dozvěděl, že Langr neprošel - tak jako asi on se dozvěděl o mě, že jsem neprošel - protože jeho otec býval poslancem socialistické strany. Rovněž Vala neprošel, protože před válkou byl příslušníkem četnického sboru. U mne se předpokládalo, že už vím, jak to se mnou je. Všichni to věděli, jen já jsem byl klidný. Na svém pracovišti jsem o prověrce řekl, že mi nic negativního při prověrce nebylo prokázáno kdyby, že by mi to jako členu závodní rady bylo jistě náležitou formou oznámeno.

_____________ prostě ztratil důvěru ________________

  Tehdy byl předsedou stranické závodní organizace Ladislav Theimer, dělník z Litovle, pracující v té době na našem podnikovém ředitelství jako podnikový energetik. Byl to takový prostý, tichý člověk, který se cítil v kanceláři velmi nejistý. Funkce energetika byla pláštěm pro jeho politickou práci. Jinak byl pro svou funkci naprosto neschopen a práci za něho dělali druzí. Sám jsem za něj dělal pravidelný statistický výkaz o zásobách a spotřebě energie. Vycházeli jsme spolu dobře. Tento předseda stranické organizace svolal závodní radu a před tímto devítičlenným sborem mi oznámil, že musím své místo opustit, protože jsem "ztratil důvěru pracujícího lidu". Doslova a do písmene tak, jak se cítil povinován své straně, do slova a do písmene tak, jak mu to bylo uloženo.

  Teprve nyní jsem viděl, že je opravdu zle a zcela instinktivně jsem se bránil. Oslovil jsem předsedu závodní rady, topiče Müllera: "Soudruhu předsedo, ztratil jsem tvoji důvěru?" Odpověď: "Nemohu říci, jsem tu jen krátkou dobu." A dále se ptám: "Soudruhu Grulichu, ztratil jsem tvoji důvěru?" Odpověď: "Ale Zdeňku, vždyť víš, že jsme spolu vždycky vycházeli a dlouho spolupracovali. Naprosto nic proti Tobě nemám!" I když jsem si uvědomoval, že je v tom hodně teatrálnosti, dotáhl jsem to až do absurdního konce a všech devíti členů závodní rady jsem se takto jmenovitě zeptal, zda jsem ztratil jejich důvěru a nikdo proti mně neuvedl ani to nejmenší. Říkám dále: "Přiveďte mi tedy aspoň jednoho člověka z fabriky, který Vám potvrdí, že jsem ztratil jeho důvěru a půjdu. A co Ty, předsedo, Theimre, Tvoji důvěru jsem snad ztratil? Vždyť mě znáš dobře, děláme spolu výkazy o uhlí a energetice…" "Ale já proti Tobě nic nemám, tak to brát nesmíš. To rozhodl podnikový ředitel a proti tomu se nedá nic dělat." Šel jsem tedy za ředitelem Míchalem: "Víš, soudruhu, na to já nemám vliv, to rozhodla prověrková komise a proti tomu se nedá nic dělat."

   Hledal jsem tedy cestu za prověrkovou komisí. Jenže ta již skončila svou činnost ve sladovnách a zmizela. Zjistil jsem, že jeden člen této komise je dobrý známý strýce Dana. Poznali se za protektorátu ve vězení. Říkali mu Zrzek. Dan tedy s ním sjednal schůzku v kavárně Opera, ale Zrzek nepřišel. Dan sjednal druhou schůzku, opět nepřišel. Nepřišel ani na třetí, vždy se školácky trapnou výmluvou. Zde se opravdu nedalo nic dělat.

  Byli jsme tři postižení: Langr, Vala a já. Dali jsme hlavy dohromady a bránili jsme se. Obrátili jsme se na okresní odborovou radu a žádali jsme poradu od právníka. Na naše opakované pokusy nám vzkázal - osobně ho nebylo možno zastihnout v době prověrek - že do prověrkových záležitostí nesmí odbory zasahovat, protože je to záležitost strany. Napsali jsme tedy odvolání na okresní výbor strany KSČ, zejména proti nařčení "ze ztráty důvěry pracujícího lidu". To ovšem k ničemu nebylo, ale udělali jsme to, protože množí nám to radili.

  Podle směrnic, které k těmto účelům byly vydány, měli jsme nárok na vyučení nebo zaučení. Rozhodli jsme se tedy, že se pokusíme o vyučení v oboru radiotelevizní opravář, neboť se nám to zdálo v té době jako nejpřijatelnější. Ale ani tam to nebylo schůdné. "Jste staří, museli byste bydlet v učňovském internátě" a podobná stupidním odmítnutí.

Závěr: Dělnická třída tyto muže nakonec potřebovala na montáž větřáků na komínech sladovny, které byly asi před měsícem zbourány. Závěr života strávil otec jako vysokoškolský učitel řečtiny na UP Olomouc. Tomuto původnímu povolání a koníčku se mohl věnovat od svých 74. let věku, od roku 1991, asi po dobu 6 let, více jeho zdraví nedovolilo. Jeho sen a celoživotní vize se mu vyplnila,navzdory vyslovené nedůvěře.

Více zde (ve 14. pokračování) : http://d-ecko.webnode.cz/news/cteni-na-pokracovani-zivotopis/