Druhá světová válka trvala nejdéle u nás v Československu. Začala v září 1938, když jsme ztratili pohraničí a trvala do května 1945. Někde se bojovalo i po podepsání kapitulace. ____________________________________________________
Po válce
Život za okupace se vlekl nesnesitelně pomalu. Po osvobození zase ubíhal nesrovnatelně rychleji. Nic nebylo radno odkládat. Bylo nutno rychle rozhodovat, rychle jednat. Promeškaného času bylo již příliš. Odejel jsem nejprve do Prahy. Tehdy byly správní orgány fakulty v univerzitní knihovně v Klementinu. Tam také jednali rychle. Než jsem se vzpamatoval, měl jsem ubytování ve Staroměstské koleji a nádavkem jsem se stal správcem kolejí.
Bylo to příliš. Tak dlouho již jsem byl v koleji, ale na učení nebylo ani pomyšlení. Práce bylo nad hlavu, v myšlenkách jsem byl víc v Olomouci. Již za okupace za mnou chodil pan Babler a pan Geisler. Obchodní a živnostenská komora, to tehdy byla elitní organizace a dostat se tam do zaměstnání bylo velmi nesnadné a lákavé. A tak jsem snadno opustil správcování vysokoškolských kolejí v Praze a vrátil se do Olomouce. V obchodní komoře jsem pracoval v exportním oddělení. Ráno jsem chodil dříve do práce, abych si mohl pravidelně zpracovat nějakou část své diplomové práce o Janu Čepovi. Po normální pracovní době jsem odcházel do Krystalu, kde jsem stále vykonával alespoň ty nejnutnější tajemnické práce. A večer teprve domů. Ale to bylo také příliš: dvě zaměstnání a studium. Brzo musel situaci řešit lékař. Řekl mi: Máte zdraví ve svých rukách. Něco z těch tří věcí musíte pustit.
Zatím se také veřejná situace přiostřovala a přišel únor 1948. Přišel za mnou Karel Skácel, předseda závodní rady a dal mi přihlášku do strany. Proč? Nikdy jsem do politiky nedělal, nerozuměl jsem tomu, a nechápal jsem, proč bych měl vstupovat do dělnické strany, já takový inkoust, student a úředník k pohledání. Tím víc jsem se vrhl do studia. Lidé byli nervózní, v zaměstnání, na veřejnosti, ve škole. Jan Čep byl sice doporučován v Úředním listě ČSR jako vhodná četba, ale nepatřil mezi ty spisovatele, kteří by byli zvlášť přijatelní pro nově nastolený režim. I on to cítil a těžce se rozhodoval.
Spisovatele Jana Čepa jsem znal ze schůzek v době okupace u šéfredaktora Na hlubinu Dr. Braita v Olomouci. Tyto schůzky, které svolával Dr. Kosatík, se konaly sice nepravidelně, ale poměrně často a přicházeli spisovatelé, redaktoři, básníci, lékaři, advokáti. Jan Čep nechodil na všechny, naopak, spíše přicházel jen občas, ale tím více byla jeho přítomnost pociťována a tím více mu bylo věnováno pozornosti. Pro mě byla každá taková schůzka učiněnou duchovní lahůdkou a byl jsem rád, že jsem mohl být přítomen. Ode mne se nečekalo víc, než by se čekalo od kteréhokoliv sekretáře. S Janem Čepem jsem navázal postupně bližší styk, když se na mne obrátil s některými požadavky na dodání knih a pak , když se dohodlo, že Krystal vydá jeho knížku "Rozptýlené paprsky". Jan Čep se potom v této věci obracel přímo na mě.
Jak těžko se tehdy vydávaly knihy v olomouckém nakladatelství dominikánském, svědčí i historie vydávání a tisku "Rozptýlených paprsků". Dvanáctého dubna 1946 píše Jan Čep, že dostal zásilku korektur a říká: "Bojím se však, že tiskárně není jasno, že nemá v ruce celý rukopis; neboť jsem skoro celý březen postonával a nebyl jsem s to zredigovat zbývající věci." Sám jsem jej do této věci "tlačil" a dal jsem část rukopisu do tiskárny, která tehdy měla volnou kapacitu, jak je vidět již z dopisu dne 28. února 1946. "Vaše zpráva mě překvapila. Z tiskárny jsem dosud nedostal nic." Čep měl snahu navázat s tiskárnou přímý styk, ale to zase z hlediska nakladatele nebylo vhodné a znamenalo by to spíš zdržení než urychlení. V první polovině roku 1946 jsme spolu vedli čilou korespondenci, neboť Čep byl tehdy trvale zabydlen v Praze a domů do Myslechovic jezdil jen na svátky. O prázdninách zase byl ve Frenštátě pod Radhoštěm. Dvanáctého září mi píše z Myslechovic: "Posílám současně telegram, ale pro větší jasnost Vám píši ještě dopis: Opravte laskavě v první próze ("Dvojí domov") datum 1936 na 1937", tedy v září se dělaly ještě opravy. Trvalo přibližně rok než knížka vyšla. Je to charakteristické jak pro Čepa samotného, tak pro tehdejší poměry vůbec. Jan Čep byl velmi pečlivý, svědomitý, až úzkostlivý. Vše, co z jeho rukou vyšlo, bylo dobré, bez kazu. Celé jeho dílo je takové. Propracované, jemné, křehoučké, každé slovo má své místo, svou váhu. Čepa nelze číst jen tak pro zábavu. To se musí spoluprožít.
Stejně pravdivé je i věnování, které mi do jednoho svazku napsal: "Zdeňku Kašičkovi tuto knížku, kterou jsme dělali spolu, srdečně jeho Jan Čep. Olomouc 6. ledna 1948." Toho dne jsme měli sjednánu schůzku v mém bytě za tím účelem, aby mi Čep zodpověděl některé otázky o jeho inspiračních zdrojích, které jsem chtěl použít ve své diplomové práci. Nebylo snad ani možné, abych si vybral jiného autora pro svou práci než Jana Čepa, kterého jsem již znal, právě tak jako ani nebylo možné, abych si vybral jiného profesora než Oldřicha Králíka, s kterým jsem se znal stejně dobře a který tak znal Jana Čepa nejen z jeho spisů, ale především právě z těch schůzek u Dr. Braita za okupace. Když mi Čep psal věnování do své knihy "Rozptýlené paprsky", měl jsem již jeho dílo důkladně zpracováno, to znamená přečteno, rozepsáno do několika set kartotéčních lístků, které mi sloužily jako surový materiál pro mou práci. Také nebylo možné si za těchto okolností vybrat jinou specifikaci širšího tématu než smrt v díle Jana Čepa. I když se při konzultaci s profesorem Králíkem mluvilo i o jiných námětech, zůstalo nakonec u tohoto motivu.
Při tom setkání v D'orsayově ul. Č. 5 dne 6. 1. 1948 se rozpovídal Jan Čep o sobě, o svém původu, o některých svých přátelích, o své práci, o tom, že pocházel z deseti sourozenců, z nichž tři zemřeli do jednoho roku po narození, ale všechny si je pamatuje, i jejich smrt. Ve třech letech viděl umírat babičku. Pamatuje si, jak přišel kněz v čemsi bílém, pamatuje si na velký kříž, sepjaté ruce. Prostřední bratr zemřel v roce 1937, jak to zachytil ve Staníkovi. Otec zemřel v roce 1930. Týden před jeho smrtí odjíždí Jan domů a zůstává s ním v jeho těžké agónii. Jeho otec, umírající v těžkých uremických křečích se jediný smrti nebál, alespoň to řekl. Tu větu "ještě tak rád bych s vámi zůstal" slyšel několikrát od umírajících, mimo otce. Jeho děd z otcovy strany mu dal předlohu pro starce v hranici stínu. Dožil se skutečně devadesáti let, ale zemřel měsíc po vydání Hranice stínu.
Jan Čep studoval na gymnáziu v Litovli, kde maturoval v roce 1922. Pak odešel na filosofii do Prahy. Bydlí v Hlávkových kolejích. Studuje obor češtinu-angličtinu, při tom má zaspánu též francouzštinu. Celkem má zapsáno devět semestrů. V roce 1926 bez státnice odchází do Staré Říše a tam vydává Dvojí domov. Po devíti měsících v květnu se vrací do Prahy. Za studia v Praze se dostává na dvouměsíční pobyt v Anglii, z toho polovinu stráví v Londýně. V roce 1928 se dostává do Francie, kam se později ještě vrací, celkem asi pětkrát. V roce 1935 navštěvuje Španělsko, Barcelonu a pak za Bernanosem do Palmy. Bernanos mu nabízel trvalé zaměstnání. Velmi o tom uvažoval a nedovedl se rozhodnout. V roce 1936 jede do Dalmacie (Dubrovník, Split, Makarska). Do Itálie se dostává až v roce 1947 (Pax Romana). Téhož roku opět do Francie v rámci Unesco.
Smrt děda z otcovy strany, která ho inspirovala pro starce v Hranici stínu, byl silný zážitek, ke kterému se vrací ve Variantu. Některé věty jsou spjaty s představou osobnosti F. X. Šaldy. "A najednou poznával, kolikerý obal ze sebe museí ještě odvinout, než to bude docela on. Kolik věcí falešných se ještě krčí na dně jeho upřímnosti, která se lidem zdávala až nadlidsky krutá.. Svlékal se ze svého zdání a lidské pýchy, které mají tolik vrstev jako cibule slupek." U Šaldy býval zřídka, aby se nevnucoval. Sám mu v tom smyslu psal a Šalda mu odpověděl, že jeho práce neposuzuje jako běžnou literaturu.
V létě odchází do ciziny a brzo na to promluví do rozhlasu. Později vzpomíná: "Je tomu dnes právě čtrnáct let, co jsem přecházel hranici mezi Čechami a Bavorskem, blízko Aše. Bylo okolo půlnoci, měsíc skoro v úplňku.", (Poutník na zemi, Řím 1965, str. 188). Podle pokynů profesora Králíka jsem několikrát práci předělal. Nakonec jsem ji dal rychle přepsat na čisto a odevzdal na děkanství filosofické fakulty v Olomouci. Profesor Králík byl zděšen, že jsem práci odevzdal. Ředitel kanceláře Veselý mi pak řekl, že mohu ještě práci vzít zpět a zabránit tak velkým nepříjemnostem sobě i zkoušejícímu. Tak mé studium podruhé skončilo předčasně.
Snad veselejší a šťastnější bylo období roku 1945 - Návraty:
http://zdenkaw.blogspot.cz/2015/03/navraty.html
