Obávám se, že ne. Jsme totiž stále xenofobně vedeni k tomu, přiklánět se na tu či onu stranu. Ono nucení k prohlášením a přiklánění se je nejvyšší útok na lidská práva a svobody, na svobodnou vůli. Nenávist i nadměrné fandění jsou nebezpečné, otročí svobodu myšlení. Když něco ve společnosti chybí, ono "něco mezi tím", má smysl to hledat. O to více, když alarm spouští lékaři, psychologové, filosofové. Konečná stanice by mohla být psychiatrie, tedy v lepším případě. ___________________________________________________________________________________
Včera jsem byla označena za xenofoba. Vlastně proto, že se hodlám podílet na změnách stavu, který se všeobecně nelíbí. Chci se podílet na změnách a "neumím" to říct ve 2 minutách ač příčiny problémů se zde budovaly desítky let. Označení bylo bez šance možnosti argumentů či vysvětlení, ve stylu monolgu, doplněné zvláštně kývající pravou rukou. Prostě dotyčný nebyl na příjmu nebo si připadal jak v TV, jednosměrný kanál. Respektuji jeho svobodu projevu, přesto mi to nedá nad situací se nezamyslet.
Vrchol xenofobie - Téměř nic o člověku s kterým mluvím nevím a označím jej za xenofoba. Rozhovor vesměs končí slovy: "S vámi jsem definitivně domluvil", odchází se bez pozdravu a podání ruky. Označený "xenofob" jen zírá.
Střední xenofobie - Názory se utváří z článků médií a akčních titulků, podložené hustě reklamami. Většina těch, co uvažují jinak, vyjadřují se stručně, nazývají věci pravými jmény a nepletou si pojmy s dojmy jsou pojímáni xenofobně. Mluvit na rovinu není běžné, kazí to oblíbenou hru: "Ještě to jde, ještě není tak zle" a úbytek v čekárně "na další zhoršení už tak dost vážného stavu".
Nižší xenofobie - Zajímám se jen o sebe a své nejmilejší okolí. Co dělají druzí mně nezajímá, jsem tzv. sluníčkový typ. Nejdůležitější jsou moje děti a jejich správná výchova.
PROČ jsem tedy xenofob? Zastávám názor, že celý život je třeba se učit a že umět se učit je radost a naše poslání. Nelze to však vmáčknout do metodických pokynů, natož do řeči trvající pár minut. Jak chcete lidi přesvědčit, že to umíte? Když řeknete: "Umět se učit je základ", dozvíte se: "Neřekla jste nic nového". My totiž stále čekáme velký třesk, něco převratného, akčního, přitom se nových věcí bojíme, mnohdy xenofobně.
Také ono "Dejme lidem práci", horší než "Chléb a hry", s námi cvičí od xenofobie k xenofilii. Toliko volání o přidělení práce a ještě více práce, jsem za celý život nezaznamenala. Moje krédo bylo, práci si co nejvíce usnadnit, udělat ji efektivní a optimalizovat na minimum. Můžete říct, že jsem lenoch, připouštím, ovšem konstruktivní lenoch. Mamka mně prokoukla raz-dva, řekla: "Ty nejsi pořádná, ty jsi pořádkumilovná".
Práci je třeba naučit se efektivně zvládat a zároveň je třeba připravit se na situaci - CO s uspořeným časem. Jsme tedy v situaci, že práce není, máme přes půl milionů nezaměstnaných, všechno je hotovo, naše společnost i země kvete.
Jdeme se učit, co s uspořeným časem
Čas jsou totiž peníze, spíše deviza, soukromý kapitál. Státy mají dluhy, deficit, přitom soukromý kapitál ignorují, dávají jej v plén zahraničním montovnám. Možná by soukromý kapitál - čas, stát rád zdanil. To nesmíme připustit, je to jediné, co jsme si vydobyli efektivní prací a stát to lehce přehlíží. Deviza je v lidech, co mají čas a chuť věci dělat efektivněji, nikdy se to nepřestali učit. Říká se tomu - jiný způsob.
Přestaňme být xenofobní, je třeba dělat věci jiným způsobem a tomu je třeba se učit. Na tomto poli je práce nadbytek, ne každý dokáže odhadnout, jaké nové věci nás v budoucnu čekají. Učme sebe, naše děti a všechny kolem svobodám a lidským právům, xenofobie jejich posílením bude ubývat. Přestaňme s výkřiky: "Jsme proti", "Bojuji za mír" a učme se posilovat co je nám blízké a drahé. Kulturu, svobodu, sounáležitost společnosti a mír mezi lidmi i na Zemi.
Boje a války jsou příliš drahé, nelze je finacovat bez dalšího navýšení dluhů. Jsou daní za náši nechuť umět se učit. Umět se poučit z neštěstí, bolesti druhých a chyb minulosti. Pouhý pohled zpět nestačí, je třeba umět předvídat a mít na paměti, že svět se mění a že tomu tak bylo vždy.
Cítíme se více jako potomci učitele národů nebo živé cíle budoucích xenofobních střetů?
Tímto děkuji onomu pánovi, že byl tak nekompromisní ve svém úsudku, nepředpokládám, že to bude číst, bylo však o čem chvíli přemýšlet. Xenofob je ten kdo bojuje proti, normální je jít za, být pro, normální je také jít společně, ne soutěžit. Čeká nás mnohé nové, taky onen jiný způsob. Nenajdeme jej hned, cestou budeme dělat drobné chybky, dělejme jen takové, co jdou poopravit. Hlavně, mějme vůli k opravě toho, co se příliš nedařilo či dosud nedaří.
Než jsem článek dopsala, na netu jsem našla: "První kamion bez řidiče brázdí silnice u Magdeburgu", první zpráva - méně lidských obětí na silních, následuje otázka - co s nezaměstnanými šoféry?
_________________________________________________________________________________
Xenofobie je strach ze všeho neznámého, především z cizinců a všeho cizího, resp. všeho, co přichází z ciziny, případně co je mimo vlastní sociální útvar. Tento strach může přejít až v nenávist
Z psychologického hlediska je jejím opakem xenofilie, neboli přehnaná, často neurotická záliba ve všem, co je cizí.
Volně dle Wikipedie
