Špacír 2023 - 100 km za 24 hodin

Dcera se rozhodla jít na špacír, jít 100 km za 24 hodin po Valachách. Já jsem se rozhodla ujmout role servisáka s vodou a chlebem se škvarkama. Protože kdo maže ten jede.

Servisní jednotku jsme postavily ze dvou turistek a na trasu vyrazily den předem, špacírnice startovala v noci, přesně v 0:00 hodin. My jsme si den předtím prohlédly okolí Nového Hrozenkova, kde jsme se ubytovaly a brzy ráno vyrazily autobusem na konečnou, odtud asi 4,5 km na hřeben, na Ťřeštík.

Špacírníci mezi tím absolvovali první hodiny trasy pod svitem Měsíce v úplňku. Když jsme my dorazily na Třeštík zahlédly jsme mezi stromy toho prvního a druhému a těm dalším jsme už mávaly a povzbuzovaly je. 

Předpověď počasí jsme pilně sledovali všichni, organizátoři, účastníci i my jako jejich servis. Den před závodem bylo počasí nádherné, ještě v noci byla obloha jasná a měsíc v úplňku. Nechtělo se věřit, že podle předpovědi v 11 hodin začnou přeháňky, které skončí někdy kolem 14 hodiny, ale stalo se přesně  podle předpovědi.

Poznámka: Je zvláštní, že předpověď počasí je leckdy přesnější než jízdní řád ČD.

Z údolí dělící Javorníky a Vsetínské vrchy jsme stoupaly na Třeštík. Já vlekla desetikilový batoh a ranní kofeinový absťák. Vždycky nakonec táhnu 3x víc věcí, než je třeba. Na hřeben mě vytáhla vidina dobrého espressa, kterého jsem se opravdu dočkala, den začínal slibně.

Tedy to espresso bylo ještě o dost výš, tak jsem si pak raději dala hned dvě. Když jsem si v hotelu sundala batoh, chvíli jsem se nekontrolovatelně vznášela nad jejich koberci. Hned jak jsem se uzemnila kávičku jsem si patřičně vychutnala, ale nevyfotila.

Místo špacírnice ale nejprve přichází déšť, teprve potom ona. Jdou ve dvojici a po prvních 60 km jsou obě sám úsměv. Odevzdávám krajíce se škvarkama a pár litrů vody. Batoh se citelně odlehčí.

Zahajujeme fázi tři, cestu zpět domů, čili nejprve na autobus u přehrady Horní Bečva, odtud do Rožnova, do Valašského Meziříčí a Valašským expresem do Olomouce. Všechno klape na čas a doma jsme přesně za 2 hodiny a 6 minut.
Kamarádka čas na cestě hodnotí kladně a odpouští mi těch 17 km kotáry, blátem a deštěm. V nádražní restauraci jsme si daly po jednom pivku, na Horní Bečvě jsme to už nestihly a každou takovou akci je třeba zhodnotit.
Špacírnice, moje dcera, zdárně došla do cíle v čase 21 hodin a 14 minut, t.j. průměrná rychlost 4,8 km/h.

Píšu článek z pohledu sledujícího tento pochod, špacírníci by jistě sdělili víc, všichni však víme, že zkušenost je nesdělitelná.

Někdy se mě ptají o čem přemýšlím, když jdu ty kilometry nahoru a dolů, jedu tam přes sto kilometrů. Tak to přesně nevím, převážně sleduji krajinu kolem, mapuji borůvčí, kochám se výhledy. Ve vlaku ovšem myslím na to, jak je vše relativní, lidé dokáží urazit kilometry MHDéčkem za slevami, nebo kolikrát sama přemýšlím které balení kávy si koupím, abych moc nerozhazovala, jestli tu za 138 nebo tu za 186 Kč a na Třeštíku si klidně dám hned  dvě espressa za rovnou stovku. Bylo totiž po ránu a já bez kofeinu.

Jak jsem získala titul Valašského lezúňa:
O půlnoci start, ze začátku trošku klus, pak přišly kopce a Krkostěna, nabírám trochu ztrátu, pořád se mi daří z kopce klusat, přichází nejkrásnější východ slunce, v polovině trati přichází předpovídaný déšť, slíbený bufet a KOFOLA, na šedesátém kilometru obrovská podpora od Zdenky Wagnerové a nejlepší chleba se sádlem a škvarkama na světě, pořád jsou síly na nějaký klus z kopce, na chvilku vychází i sluníčko, ale pak přichází mordor v podobě neuvěřitelně rozrytých cest od lesáků a hnusné lepivé bláto, posledních 30 km je hotové blátivé utrpení a od 80km už nejde ani klusat z kopce dolů, závěrečná žlutá značka svedla mnohé na scestí a byla krutá k našim unaveným nohám, na hodinkách 99km a konečně vidíme Vsetín, utrpení po asfaltu a jsem tam, zvoním na zvonec a slyším nejkrásnějši potlesk na světě - 102,6 km v nohách.

Popisuje jednou větou svým známým na fejsbůku

Další fotografie

Výhledy ze Špacíru Leoše Janáčka, když zrovínka nepršelo

Než jsme se vydaly na Špacír