Poklady

List psaný na stroji mým otcem objevený v knize Erich von Däniken, VZPOMÍNKY NA BUDOUCNOST, IV. vydání 1971, cena brož 17,- Kčs. Objeveno ve víru dění přestavba bytu 2010. Přepsáno dle původního strojopisu dne 25.5.2010..

V roce 2010 jsme rekontruovali byt, při vyklízení nastal jeden z mnoha problémů, co s knihami po mých rodičích. Sice už několik let platil zákaz kupování knih, ale i tak jich bylo na čtení dost a na stěhování ještě víc. Brala jsem je postupně do ruky, někdy vykoukla záložka, jindy třeba děrný štítek s nákupním seznamem a jednou jsem našla na stroji psaný dopis panu Dänikenovi, psaný odhadem někdy v roce 1972. Jeho znění přikládám:

Chyba pane von Dänikene!

Na jednadvacáté stránce Vzpomínek na budoucnost, uvádíte předpoklad pro přistání našich lidí na vzdálené planetě, podobající se naší zemi. Předpokládáte, jak říkáte odvážně, že tamní civilizace bude v té době asi na úrovni pozemské civilizace před 8.000 lety. To vše by zjistily přístroje kosmické lodi dávno před vlastním přistáním.

Pokud se tato slova jeví jako pouhá kritika, vydržte ve čtení, pokračujte, závěr stojí za to.

Zde jste se stal obětí té pohodlnosti a dobře zavedených názorů, které napadáte u moderních vědců v úvodu své knihy. Ano, to dnešnímu člověku vyhovuje a lichotí: „ Já jsem na nejvyšším stupni vývoje, já jsem nejvzdělanější, já jsem nejchytřejší, já jsem nejdál, já, já, já,… Ale odvažme se další domněnky: civilizace cílové planety je asi na několika násobné úrovni, než je naše. Obyvatelé této planety při přistání pozemšťanů nezalezou do skalních děr a nebudou vyděšeni, jak jsme to předpokládali, nebudou mít z pozemšťanů strach, nýbrž budou je očekávat, neboť si vypočítají, kdy a jak k nim přiletí hosté ze Země. Nebudou oni vyděšení, ale naopak, naši kosmonauti budou plni úžasu.

Obyvatelé této planety nebudou v našich kosmonautech vidět božstvo, naopak naši kosmonauti strnou v úžasu. Budou zmatení jako když lesní laň zabloudí do obce a občané ji obklopí a chytnou aby si s ní pohráli a zase ji pustili na svobodu.

Nekraťme uzdu fantazii a jděme dál. S čím jsou největší nesnáze mezi lidmi na zemi? Člověk má svobodnou vůli, může dokonale podle této svobodné vůle, i když je v tom určitá zrůdnost, rozhodnout se jinak myslet, jinak mluvit a jinak jednat. Z toho vznikají největší společenské krize.

A nyní si představte, že obyvatelé té planety, kterou si vybrali pro přistání naši příští kosmonauti, jsou uzpůsobení tak, že není u nich odtržení myšlení, mluvení a jednání, nýbrž všechny tyto tři prvky jsou v naprostém souladu a projevují se zároveň. Nepoužívají artikulované řeči, kterou dnes my pokládáme za vrcholný nástroj myšlení a dorozumění, nýbrž jejich řeč je nádherná hudba, zpěv, který je v souladu s jejich myšlením a jednáním.

Takový obyvatel planety nemůže a ani nechce vyjadřovat něco jiného něž smýšlí a naopak. Je natolik společenský, že toto jejich jednání hledá hned odezvu u dalšího a dalšího. Něco jako bzukot včeliček. Jakmile zazní projev jednoho jedince, již další a další hledají souladnou tóninu, vzájemně ladí svůj program, sbližují se, shromažďují se, vzniká souhra, chór, orchestr, stupňuje se síla, rozmanitost a vrcholí to v ohromném souboru znějícím velebným chorálem, který je oslavou života.

Ale tito obyvatelé určené planety mají i každý svůj soukromý život, každý má své vlastnosti, touhy, přání, sklony, ale to vše je v souladu a bez diskrepancí. Jestliže se sobě dva takoví obyvatelé mimořádně zalíbí, vzniká mezi nimi láska, tak krásná láska, o jaké sní všichni zamilovaní obyvatelé Země, krásná, nezištná, neumdlévající, věčná. Naplnění této lásky nacházejí tito planeťané v odchodu z rodné planety. Za podpory a souladu všech ostatních odlétají na jinou, svobodně zvolenou planetu a na ní zakládají život podle svých představ, podle svých přání.

Chcete slyšet domněnku, že takto asi lze vysvětlovat vznik života na naší planetě? Chcete-li, prosím. Nejde o nic jiného než science fiction.

Velice si vážím Vaší knihy Vzpomínky na budoucnost. Přečetl jsem ji několikrát a listuji v ní stále. Nemějte mi za zlé, když Vás upozorním na chybu (promiňte mi ten vulgární výraz), vlastně nejde o chybu, jak poznáme dále, ale o nedokonalost. Co na světě je dokonalé?

Moje rodiče v r. 2003

Zdeněk Kašička (* 1917, + 2006)

Závěrem: Dík tati, že jsi měl před námi tajnosti, které jsi vlastně nijak moc neschovával, nic jsi nevnucoval a říka jsil: „Na všechno si musíte přijít sami“.

Úplně na závěr: Před pár dny, v pátek 9. ledna jsem náhodou objevila cestu k mému pradávnému blogu a článku „Poklady“. Rozhodla jsem se, že článek převedu na blog iDNES, aby se mi opět neztratil. Pasáž, jak otec líčí svoji představu o mimozemšťanech, na tom něco je, něco hlubokého, něco naprosto nekorespondujícího se současným tepem politiky i společnosti. Následující den jsem se dozvěděla, že spisovatel Erich von Däniken ve věku nedožitých 91 let zemřel. Moc ráda na dobu, kdy jsme pana Dänikena objevili vzpomínám, byly to 70. roky minulého století a bylo to něco, co totálně narušilo onu šeď „socialistického blahobytu“, co v nás dokázalo nadzvednout z plítkosti onoho režimu, umožnilo nechat snít o nečem víc, než plnění pětiletek a normalizace.