Kamaráda - bratra sokola, napadlo, že bych měla absolvovat výcvik Sokolské stráže. Zlákali jsme další dva z naší župy a vyrazili na výcvik sokolů pořádaný Hradní stráží. Myslela jsem si, že je to pro mladší. A taky bylo...
Výcvik Sokolské stráže, aneb čestné jednotky Obce sokolské, trval tři dny. Přijeli jsme o den dřív a prošli se večerní Prahou. Cvičili nás tři vojáci Hradní stráže, dva z nich byli sokolové, dokonce zakladatelé Sokolské stráže, Marek a Lukáš a třetí byl Marcel. Úvodem nám sdělili, že jsme tam dobrovolně, tak se máme snažit, protože toho co se máme za tři dny naučit je opravdu hodně.
A bylo. Nejen proto raději obrazem:
.
Den první
Z Tyršova domu jsme stoupali směrem k Hradu, po schodech výš a výš, za roh a ještě výš. Obědy jsme měli výborné, poblíž oné uliční lampy, viz. foto nahoře. Z cvičiště jsme šli rovnou na prohlídku Hradu.
Den druhý
Spali jsme v "Tyršáku" v úhledných světničkách, viz. horní foto. Když jsme nemohli spát a bolely nás nohy, říkali jsme si "Nevadí, jen když budeme PRAPORY!", viz obrázek spodní z dřívějšího data.
Den třetí
Ráno se balíme k odjezdu a zároveň oblékáme sokolské kroje. Všechno musí být v okeju, oko našich cvičitelů je bdělé a nic jim neujde. Dopoledne ještě cvičíme, po obědě předvádíme pochod, obraty, kladení věnců, kladení kytic a práci s prapory předsedovi vzdělavatelského odboru ČOS a historikovi panu plk. Michalu Burianovi. Následuje slavnostní vyřazení a všichni máme radost, i když radosti ještě nekončí, vydáváme se na pochod Prahou.
Snad odměnou je nám pochod Prahou první podzimní den, za krásného slunného počasí. Při východu z kasáren velitel sokolské stráže říká:
"No prosím! Teď vám to jde. Proč to tak nešlo dřív?".
"To jsme ještě nebyli promovaní!", ozve se z jednotky. I když se v pozoru nemluví a neotáčí, bylo slyšet, že se velitel usmívá.
Po velkém focení na Hradě a u sochy našeho prvního pana prezidenta jsme pokračovali dál směrem k Nerudovce. Počasí nám přálo a neušli jsme pozornosti desítek objektivů a kamer všech možných národností.
U Tyršova domu opět následovalo řazení a focení. Fotili jsme se s panem Tyršem, spolu a s diplomy. U srdce nás hřálo, zejména nás starší, že jsme to zvládli, nepropadli a stačili i těm mladším a větším. Věkové rozpětí kurzu jednotky bylo rekordní, čítalo bezmála 60 let. Nejmenší jsem tam byla asi já, takže občas jsem ten krok musela řádně natáhnout.
Úplně na závěr něco akčnosti
Blog píšu z pohledu účastníka, nikoliv oficiálně. Použila jsem svoje fotografie, v některých případech jsem telefon předala sestře sokolce a fotila či filmovala ona. Profesionální fotky budou na stránkách sokola a Sokolské stráže. Blog píšu proto, abych si i později mohla atmosféru připomenout. Byly to smysluplně strávené dny, v dobré společnosti a na dobrém místě.
