Máme spoustu problémů, které převážně narůstají. Nemá smysl o tom jen psát. Pokud hledáme cestu "CO S TÍM", zákonitě ten směr musíme vidět. Pokud ne, nemá smysl o tom psát dál. Jen postupným řešením po čase můžeme opět nasát čerstvý vzduch a problémy eliminovat na únosnou mez. Nikdy nezmizí všechy problémy. To je dobře, poněvadž jinak bychom ztratili obezřetnost, jinými slovy - postupně bychom zdegenerovali. ___________________________________________________________________________________
Článek by neměl opakovat notoricky známé, spíše hledat cestu ven, měl by mít tři odstavce, základní body:
- politika
- kultura
- společnost
1. Politika
Často se zlobím, že se politika komentuje jako hokejový turnaj. Zápas není vhodné, na to máme příliš politických uskupení. U politiky je malér, že chybí kvalifikovaný rozhodčí. Mohli by to být občané, ti jsou však rozděleni na fanoušky týmů, jejich hodnocení tudíž není objektivní, navíc jsou tou hrou příliš uchváceni nebo naopak znechuceni.
Co s tím ad 1: Udělejme politiku jako hokej: Hráči, rozhodčí, trestná lavice, diváci, ledová plocha, stadion, vyměřený čas. Hokej má i svá pravidla a ta jsou nekompromisně hlídána píšťalkou, rozhodnutím sudích a kritice diváků obou hrajících mužstev.
V podstatě není co více vysvětlovat. Vítězný tým vyhrává, ovšem bez soupeřů by vítězství nedosáhl. Proto se po zápase týmy zdraví, hraje se hymna, navazují přátelství, občas přestupy. Divák vyžaduje kvalitní hru, zaplatil si vstupné a má na ni nárok. Hráči dostávají svoji odměnu, případně potlesk, hrají-li pěknou a férovou hru. Nakolik jsou odměny hráčů dotovány od jinud můžeme jen odhadovat. Při troše dobré vůle by politika jako hokej mohla být. Pro hovoří ono - vyměřený čas, žádný zápas se nehraje do nekonečna jako třenice v politice. Tohle by diváka nebavilo a na takové zápasy by nechodil, hokejový tým by ztratil zdroj příjmů, nejspíše.
Co hovoří proti je, že v hokeji místo potlesku je více pískotu, jindy radostného jásotu. Závěr zápasů diváků končí v hospůdce, probíráním každé branky či zkažené nahrávky. Občas se likvidují stadiony, vagóny, popelnice. Ale na rovinu, přejí si právě toto oni hráči, kteří celý život trénují aby podávali dobré výkony?
2. Kultura
Kultura je malér ač prolíná celým našim životem, od kolébky až po hrob. Každý máme své oblíbené písně, co si hrajeme při různých příležitostech, od koléby až po ty poslední tři. Máme své oblíbené hry, knihy, obrazy, autory, humor a jistě se neomezujeme jen na domácí kulturu. Kultura je i dovolená, stýkání s přáteli, příbuznými, zde obvykle žádné hranice neexistují. Jsme tedy multikurní, už proto, že jsme národ Čechů, Moravanů, Slezanů, Chodů, mnohý z nás má příbutzné v cizině. Po roce 1918 bylo naprosto běžné, že část rodiny žila v Československu a část v Rakousku, dříve jednom mocnářství. Multikultura není zakázané slovo, je to realita. Kolik našich lidí odešlo pracovat jinam, kolik jich emigrovalo. Ano, čím dál víc se otvíráme světu, před multikulturou se nelze stahovat za ostnatý drát jako kdysi.
Co s tím ad 2: Přijmout myšlenku, že každá kultura má své, mnohdy méně či více pro nás zajímavé. Poznání jiné kultury rozšiřuje obzor. Neznamená to, že nám bude omezovat náš prostor, naši svobodu, ořezávat naše kořeny, jež jsou spjaty s náší přirozeností. Dnes je zcela běžné, že v rodině máme příslušníka z jiné země, světadílu, stejně tak přátele. Kolik z nás rádi jezdí do Turecka, Egypta, Tuniska i jinam na dovolenou, obchodně.
Kultura pomáhá lidem žít vedle sebe bez diskriminace, jeden s druhým, vzájemně se posilovat tím lepším, co v každém je. Jsou kultury které umí léčit nemoci bylinkami, psychické problémy mantrou i slovy, ukáží vám, jak žít, jaký jste typ, učí kouzlům různých bojových umění, přinášejí nám dosud neznáme pokrmy atd.
Proč se nám ne vždy daří toto rozvíjet? Snad proto, že jsme desítky let žili odděleni, orientování převážně jedním směrem, bez možnosti vlastní volby. Svobodná vůle, jedno ze základních lidských práv byla podřízená totalitímu uvažování na to, co je dobré a co ne. Nikdy a nikdo za člověka nemá rozhodovat, každý má právo rozhodnout se svobodně ale také odpovědně, na základě dosti informací, znalostí. Pokud žijeme kulturně, navštívíme jinou zemi, kultuním výrazem je, že respektujeme jejich pravidla, od rychlosti jízdy na komunikacích až po jejich zvyky i zákony. Je důležitější rychlost jízdy nebo respetktování jejich suverenity, co cení hostiel víc?
3. Společnost
Společnost, krásná záležitost, pokud funguje. Obrovský problém, je-li nesourodá, narušená, roztříštěná, tápající. Jsme v tom problému, ještě pár týdnů, nikdo nebude věřit nikomu a dobrovolně se vrhnneme do duchu 50-tých let, kdy jeden udával druhého a děti odsuzovaly vlastní rodiče a věřili, že jsou vlastizrádci. Nepřeháním, skutečnost se jeví pokaždé v jiné formě. Skutečnost je strach a apatie v 95% společnosti.
Co s tím ad 3: Sága na román nebo naopak na velmi jednoduché řešení, ne ve stylu jediného řešení ale ve stylu Alberta Einsteina. "Problémy nemohou být vyřešeny stejným způsobem myšlení, jakým byly vytvořeny.". Začněme myslet jinak, respektive mysleme dlouze a mluvme krátce, když něco chci říct, tak to říct, sebevědomě a na plnou hubu, jak se říká. Veškeré kličky vedou zpět, zpětné analýzy jsou jen matením mysli. Albert myslel na nás, na budoucnost, zanechal nám odkazy, nebyl nakonec jediný. Balit řeči do vaty byl styl 80-tých let. Doba se zrychluje, naše mluva musí být jasná a sručná, bez vaty.
Naše společnost se skládá ze svobodných jedinců, respektující práva společnosti. Společnost jsou lidé, děti, dospělí, senioři, čili respektování univerzálních lidskách práv, včetně politických. Společnost není určená k válkám, a zabíjení. Zabíjení, války osnují jedinci postižení nemocí moci. Společnost má být zdravá a sebevědomá, k tomu jí slouží odkaz z let poválečných, let 1945-1948, doby deklarace lidských práv a svobod. Nestavme se na stranu RF, EU či USA, sledujme svobodně, klidně i sobecky, naše lidská práva. Pamatujme v dobrém, že historii píší vítězové, buďme jimi. Můžeme psát i budoucnost.
Závěr: Zítra je 70. výročí dne "D", kdy ono vítězné "V" začalo postupovat Evropou. Pokračujme v jeho duchu. Válek, hašteření bylo dost a jsou jen pro psychopatické osobnosti. Můžeme vzpomenout citáty generála Pattona, vzpomenout hrdinů F. Fajtla, F. Peřiny, J. Brixe, kohokoliv z 1. i 2. republiky. Chovejme se jako hrdí lidé republiky. Republiky na níž můžeme být hrdí, jako BóJové, Flavisté atd. Dnes 5. 6. 2014 dostává na frak i význam slova občan ČR, naštěstí zde máme zálohu a oporu v naších předcích. Byli světobněžníci, bojovali na všech frontách, východní i západní, jejich srdce bilo pro tento kraj, tehdy Československou republiku. Věřili, že jejich boj bude posledním z bojů za mír. Nešlapme po jejich vizích a ideách. Postavme se na stranu míru pevně, hajme mír a mějme k němu úctu. Boj za mír je nesmysl, je přežitý, mír se žije. Kdo mír žít nedokáže, je přežitý, odsouzen na smetiště dějin.
