Drželi jsme se za ruce

Květen je úžasný měsíc.  Odezněl apríl, plný legrácek i proměn počasí, sluníčko začíná hřát, všichni kolem mně mají narozeniny, prvním počínaje, začíná koupání a včera byla besídka ve školce. Děti se těší na prázdniy, k tomu maturity  a vyhlídka dovolených. Zmrzlí muži za námi, zahrádky hospůdky a kavárničeky ožívají, květen začátek léta startuje, všecko bude fajn. ____________________________________________________________________________________

"Dnes jsme se s Petruškou drželi za ruce",  sdělil mi Roban jak jsme seděli na lavečce, měla jsem kolena u brady, on na ní vypadal jak dospělák, dětská lavečka u besídky zahrady školky, kde se chystala zahradní slavnost, rozloučení s páťáky, co jdou po prázdinách do školy.

To sdělení bylo tak opravdové a zásadní, že jsem chvíli nevěděla co dál. Ani jako maturantka jsem toto rodičům neříkala a známosti co nejdéle tajila. Když rodičové poznali jisté zmatení, že vajíčka cukruji a kávu solím, vznesli otázku a já pod záminkou, že se jdu učit na maturitu, prchla do svých komnat. Návíc, pokud si pamatuji, posledně šlo o Sylvinku. Po zahradě běhala spousta princezen, růžové sukénky, stužky, korunky ve vlasech. Petruška byla ta v tom tričku s hvězdami, dozvěděla jsem se. Prostě moment na který se nezapomíná a pamatovat snad budu i jako prabába.

Dokonce došlo k letmému seznámení, k lavečce, jak jsme si na ní hověli přiběhl roj princezen, pozdravily "Dobrý den" a vzrušené pokračovaly: "Honzíku, pojď s námi! Matýsek!.... Matýsek pláče!". Žádné dotazy, můžu - nemůžu,  Roban vyskočil a uháněli za Matýskem. My jsme pak na sebe s Matýskovými prarodiči spokojeně mrkli, Matýsek přestal natahovat a ruch besídky si začal užívat s kámoši. Užívala jsem si pohody zahrady a lavičky dál.

Kousek přede mnou páťáci utvořili kruh a za pomoci pí učitelky tančili ono rozloučení se školkou. Kolem kruh rodičů, nad nimi les mobilů, Androidů a I-Padů či co, nahrávající ten okamžik. Samozřelmě i se zvukem avšak bez možnosti vnímání, oči upřené k oku zázraku 21. století, ne na besídku.  Jistě, zážitky se musí uschovat. Mezi páťáky byl i můj nevlastní vnuk Tomášek, bylo fajn sledovat, jak jej to baví. Jeho starší bratr právě v tu chvíli maturoval. Vzhledem k tomu, že předchozí roky to neměl nejlehči, k vysněné škole se dostal až přestupem následovaném spoustou dohánění učiva, maturitní den  je skvělý výsledek.

Skvělé odpoledne, radost kazilo jediné, ne všichni vypadali dobře  a ono proklamované "Zhubněte s námi 8 kilo a hned", není vždy na místě. Co by za to někdo dal, přibrat pár kilo a být jako dřív, bez vrásek a obav z nemoci. Je zvláštní, co za nemoci obchází společností, takové dříve nevídané. Dnes se běhá po vyšetřeních, na odpočinek nárok není, musíme živit ty krásné děti. Je těžké se vracet zpět, kde se stala chyba a jak to mohlo být líp. Tak zbývá jediné, naděje a víra, je-li ovšem ještě síla. Chemickými rozbory šetřit, stav nebo přiznat, že příčiny nemocí produkuje doba?

Večer končí u pivka a povídání, pracovního, jak jinak, jsme přece Patrioti. Večer byl příjemný a letně vlahý, byť pracovní i práce může šlechtit. Panu Laďovi, majiteli hospůdky U Ladi, jsem závěrem vysvětlila, že mně opil Šerákem, načež jsme zahájili všichni jakési Soluňsko-Olomoucké přátelství. Zahnal nás déšť ale až v závěrečné. Příště to posuneme dál.  Tak zase v úterý, každý sudý týden, v šet. "Adieu, avrio Helios", snad šestá věta, co umím řecky.  

___________________________________________________________________________________ 

Následuje pár titulků a komentářů, tak jsme zvyklí číst u ranní kávy: 

Titulek článku: "Snowden tvrdí, že má pro Němce nové informace. Novou informaci o elektronickém sledování občanů SRN". Ptám se same sebe: "Co je na tom divného? Sami se sledujeme elektronicky, především."

Komentář: "To nejlepsi a nejkrasnejsi na svete nelze spatrit, ani ohmatat.. Vnìmá to jen srdce." Monika Korábová :)

Bylo sdělení víc tento den a sdělení ne moc příznivá. Kdo to vnímá srdcem, cítí že nejsme daleko od puče, převratu nebo totálního zmatku, totality moci a.s. Mělo to být jinak, měla to být revoluce státních institucí, měl to být koncert, pokud se chce aby dětí zpívaly, tančili jsme a všichni se vodili za ruce. Kdo nás tlačí do těch stresů, média, politika, stranické manýry, síly moci bez úcty k základnímu, k principu normálního žití? Prosazovat názory, které hru mění na fanoušky a prohrávající většinu, končívají nejen zdemolaovanými vagóny a stadiony. Násilí sem nepatří, stejně jako silou prosazovaná moc  a ignorace pravidel hry, kterou je v našem případě Ústava ČR, její součást LZPS a demokracie. Demokracie není k zavržení, jen strašně strádá, má trvrdou dietu.

Původně krásně nastartovaný den dostal jiný směr a mně jde hlavou píseň Jiřího Suchého: "JÓ to jsem ještě žil", snad z roku 1966. I smutnější den může být poetický a o tom to je. Místo toho: "Nadzdvižená politická elita" a zmatek v ČD, a.s., akciovky se státní účastí. Jak to bude s poezií života?