Dva příběhy mužů vztahující se k 15. březnu 1939. Analytikové a historici hodnotí tyto dny naší smutné historie, mám raději vzpomínky přímých účastníků, co cítili, jak dobu prožívali, co jim dala a kolik vzala. "Roky jsme tady řešili jestli jezdit vpravo nebo vlevo, přišel Hitler a druhý den se jezdilo vpravo", říkával první z nich. Říkával to takovým tónem, že ani jako dítě jsem se neodvážila položit otázku jestli to bylo dobře nebo špatně. Co tím myslel? Pokud chceme změny, nemá smysl je uspěchat ani s nimi otálet, jinak nám je zavede někdo jiný. ______________________________________________________
Praha, dne 15. března 1939.
Již z rozhlasových zpráv jsme věděli, že k národní katastrofě z minulého podzimu se vrší další neštěstí - okupace. Ve svém nitru se přece jen každý zdráhal této zprávě věřit, dokud to neuvidí na vlastní oči. Velmi brzo ráno, snad kolem páté hodiny přišel první student se zprávou, že v kasárnách jsou již němečtí vojáci. Když jsem se však šel sám přesvědčit, nic se zdánlivě v kasárnách nedělo, u vchodu stáli naši vojáci. Již ale nebylo klidu, zprávy v rozhlase, vyzývající ke klidu se nedaly poslouchat. Bylo nutné jít do ulic.
V sutinách zašlých vzpomínek vidím osamoceného smutného muže kráčet Královskou třídou směrem z Karlína k Poříčí a k Prašné bráně. Sníh s deštěm a studený vítr jsou přiléhavou kulisou k truchlivému dění na hlavní pražské třídě Příkopy. Praporem s hákovým křížem v okně Deutsches Hausu se pokouší v tomto nečase vtisknout Praze nový ráz. Zima, vítr, sníh, déšť, slzy, hlad, zaťaté pěsti v kapsách, i zdvižené nad hlavou, i zvedající a vrhající dlažební kostky do nekonečného proudu automobilů a sidecarů, zpěvy hymny "Kde domov můj", neustálé vykřikování povelů v nenáviděné řeči "jezděte vpravo", to vše zmrazuje veškeré myšlení. Srdce tluče, ale chce puknout, slzy kanou, ale chtějí zkamenět, oči vidí, ale chtějí nevidět, uši slyší, musí slyšet, ale brání se: Nenávidím, nenávidím, nenávidím.
Vidím studenty filosofické fakulty Karlovy univerzity v Praze ve velké aule. Přednášku má profesor Bohumil Ryba. Studenti vstávají, aby jej jako vždy pozdravili. Jak bude moci tento vzácný muž mluviti celou hodinu o římské lyrice, když z oken auly je vidět na Mánesů most, po kterém přijíždějí v nepřetržitém proudu okupační vojska? Byl to vžitý ceremonial, který nikdo nenařizoval, který zde prostě byl, že při vstupu profesora posluchači povstali, profesor je pozdravil úklonou, posluchači usedli a přednáška začala. Dnes to bylo jinak: Profesor Ryba se neuklonil, nýbrž se otočil směrem k oknům a mlčky přihlížel tragickému obrazu na Mánesově mostě: chvíli, dlouhou chvíli, stále, celou hodinu. I posluchači. Dívčí část první podlehla návalu slz, pak se již ani chlapci neudrželi. A profesor Ryba stál bez hnutí, bez hnutí brvou, jako socha, jako symbol tichého, uvědomělého vzdoru. Jaké myšlenky táhly jeho hlavou. Jaké myšlenky táhly hlavou mladých posluchačů? Když skončila doba vyučovací hodiny, pan profesor se otočil k posluchačům a se smutnými slovy "Děkuji vám" opustil aulu. Tak začala pro mne okupace. Ale měly přijít horší věci a velmi brzo.
Po prázdninách jsem se přihlásil ke státní zkoušce z latiny. Do internátu jsem se již nevrátil, ubytoval jsem se společně s kolegou Kubínem v soukromí, v Lázeňské ulici na Malé Straně. Shodou okolností to bylo v domě, který sousedil s maltézským klášterem, kde jim původně měl tak výhodně bydlet a měl jsem tedy neustálý zdroj přemítání o tom, jak to mohlo být a proč to nemohlo být. Nebyla to první poťouchlost osudu a žel ani poslední. Když jsem docházel na fakultu z Karlína, cesta mě vedla Staroměstským náměstím, kolem Šalounova pomníku, na němž jsou modelována památná slova Komenského:
"Věřím i já v Bohu, že po přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých k tobě se vrátí, ó, lide český!".
Tak jsem denně chodil kolem těch slov, která se mi málem stala úrazem při maturitní zkoušce z češtiny.
Zdeněk Kašička (* 7.1.1917 + 2. 8. 2006), Olomouc
_____________________________________________________________________
Olomouc - Holice
Tehdy v letech 1936 až 1937 probíhala u nás akce "Tisíc nových pilotů". Jako absolvent takového kurzu jsem měl jistotu, že při nástupu vojenské služby se dostanu k leteckému pluku. Co to však bylo platné, když vzápětí došlo k okupaci naší vlasti nacistickou armádou a naše československá armáda byla rozpuštěna. Dostali jsme propouštěcí listy a byli jsme poučeni o zachování vojenského tajemství. Teprve pak jsme začali uvažovat a jakoby se probouzet z krutého snu.
"Jak je možné, že jsme okupováni bez boje a bez odporu?". Začali jsme si uvědomovat tu hrůzu a neštěstí, které nás potkalo. Scházeli jsme se a příležitostně jsme spolu mluvili. Pracoval jsem na stavbě jako zedník a tam mezi zedníky bylo takové rozrušení, dohady a nakonec i spory, zdali jsme měli bojovat či ne.
Vzpomínám si, že zedník Švestka mi řekl: "Kdybych já byl pilot, tak bych se styděl tady být, já bych okamžitě šel bojovat za republiku".
Ono se řekne, bojovat ale kde? Hledal jsem informace, přátele, spolužáky ze škol a z vojenské služby, všude jsem narážel na nepřesnosti a neznalosti výhledů do budoucna. Až teprve v květnu jsem dostal informaci, že je možnost odchodu za hranice, kde se jistě bude tvořit naše armáda k boji proti fašismu a za svobodu naší vlasti.
Dne 29. června následuje odchod do Polska ve dvojici s dávným kamarádem Ladislavem Valouškem, peripetie války včetně sestřelení v roce 1942, zajatecké tábory, útěky, opětovné zajetí a "pochod hladu". Až konečně dne 18. 8. 1945 návrat do naší vlasti, do republiky.
Bohumil Netopil (* 29. 4. 1916 + 6. 3. 1989), Olomouc - Holice
