Aprílově - dávat, dostávat, učit se

Je Apríla, to zase bude! Spousta legrácek, zítra opět koutky svěšené, otrávená nálada, vodopád zákonů a novel, nařízení a kampaní "proti", také varování z všech stran. Apríl je celý měsíc, jde o to, JAK jej prožijeme my, ne jak nám bude lajnovám. Ústřední bod: dětské skupiny, mládež - ambiciózní leč bez perspektivy, senioři - k odpisu, mezinárodní situace - k uzoufání. ____________________________________________________________________________________

Dětské skupiny je téma posledních dní. Na jedné straně se mluví o tom, jak těžké je sehnat práci, včetně mladých maminek, na straně druhé - máme málo předškolních zařízeních a úvahy o tom, že předškolní výchova by měla být povinná.

Nejlepší k posouzení je historie a vlastní praxe. Vzhledem k tomu, že žijeme, děti zde byly vždy, nikoliv však školky, posuďme zda je nutné aby byly za každou cenu a dokonce i povinné. Z praxe: do školky jsem chodila 2,5 dny, nikdy ne ně nezapomenu. Byly mi tři roky a tehdy jsem se poprvé v životě důsledně postavila na odpor a řekla NE! Maminka prosila, otec vysvětloval a já mlela své: "Neměli mně dávat tu koprovou omáčku! Ne a ne! Já nechci zvracet...", nekamuflovala jsem výraz jak se cítím, rodiče pochopili, že tudy cesta nevede. Babička pravila: "My budeme spolu, bude mi pomáhat a s dědou si hrát." Neřekla: "Já ji budu hlídat", tu scénku si pamtuji, jak mi byly 3 roky. Babička ještě slíbila, že když bude vařit koprovou omáčku, nebudu ji muset jíst. Neřekla však a nikdy tak neučinila, že by mi uvařila něco jiného. Byla jsem spokojená, cítítila se jako vítěz nad svým osudem, ne nad nimi. Moje dětsví bez koprové omáčky bylo dokonalé. Moje sestřička to pozorovala a kdyby nebyla novopečená žákyně, ke koprové vzpouře by se ráda přidala. Nechodila do školky, maminka s námi byla doma do mých tří let, čili do doby než ona šla do školy. Mezitím otec prodělal několik pracovních postupo - sestupů, z obchodního náměstka stal se pomocným dělníkem na stavbě komínů sladovny, očekával se nárůst spotřeby sladu. Tak nějak se stalo, že jsem hravá dodnes, bylo to ne předškolní výchovou ale poznáním že i život pod generálováním babičky může být hravý a milý, vždycky mi dala na výběr, kterou práci chci dělat, nenařizovala ale na rovinu, na tomto poli bývala vítězm ona :-))

Tak šel život dál, někdy těžko, jindy líp, měli jsme obrovskou výhodu, byt jsme si poroměnili na dvougenerační, žili jsme tam vždy minimálně tři generace, občas se zadařilyna krátko čtyři generace. Moje rodiče, my dva, dcera s manželem a vnouček Jan. Bydlení jsme nedávno upravili, každý máme svoje bydlení, už se jen navštěvujeme, skončily společné "dýchánky" v kuchyni u odpolední kávy, nad novinami, novinkami a děním. Včera jsem tím pádem byla v šoku, příjemném šoku.

Přijdu k mladým a vnuk, který nemá ještě 5 let stál u kuchyňské linky na židli, v ruce držel šlehač a šlehal vejce do buchty. Je dost drobného vzrůstu a ruční šlehač po mojí mamce, z roku raz-dva není nejlehčí. Trpělivě šlehal, nabídnutou pomoc přijal, ruce si protřepal, opět si jej vzal a šlehal dál. "Babi, až to upečeme, dáme Ti ochutnat". To už labužnicky olizoval vyprázdněnou mísu a metle, nejlepší lahůdka. Vím že dávno umí nalít těsto na amolety do pánve, občas spolu taky vaříme. Není klasická kuchyňka, s dědou dělá na zahrádce, za odměnu mu pak děda půjčí šroubovák nebo nechá vrtat díry vrtačkou, je-li kam. Školku bere jako součást života.

Proč však máme na děti, vnuky stále míň a míň času? Musíme číst hory zákonů, také o dětských skupinách, není-li v nich chyták, háček, co se později ukáže jako malér.  Zákony chtějí aby školy, školky vychovávaly, nemají tendenci přimět přirozeně děti chtít se učit - učit se. Také senioři musí pracovat do 63-65-68 let, taková je tendence. Nemuseli bychom ty zákony číst, věnovat se svému životu a následníkům ale to bychom nezvítězili, byla by to prohra, podvolili bychom se "koprové omáčce" a skryté síle zákonů.

Dětským skupinám jsem věnovala přiměřeně času, jde o naše děti, přečetla jsem si i názory odborníků. Zvláštní kolik lidí má strach říci: "Takto ne!". Děti, mládež, každý má devizu v sobě, pokud ví, že důležitá je chuť se učit a že je to celoživotní proces, je-li přerušen, přichází stagnace, později zmar. V diskuzích o dětských skupinách nalézáme více prvků jako dańové úlevy, lepšího uplatnění matek na trhu práce, výchova dětí  ale i předzvěst jisté segregace a diskriminace. Ano, nalezneme otázky na téma, kdo si je bude moci dovolit. Otázka tedy zní: Kdo chce výchovu dětí a kdo chce aby se děti rády učily se učit. Že spousta zákonů nám připadá jako špatný Apríl, to jsme si už mockrát řekli.  Kolik jich ještě připustíme, celkově jich je víc než třeba, přitom jejich dodržování vázne. Máme jich jako dnešní děti hraček, občas nevědí s kterou si hrát. 

Fungující rodina je ohrožena už tím, že se ji snaží řídit zákon. Lidé mají mít práva, lidská práva, univerzální a mezinárodně platná. Mezinárodně platná proto, že i stát je takovou velkou rodinou a mezi státy vznikají spory jako mezi rodinami, rody. Lidská práva a svobody, ne zákony co přikazují a nařízení, to je diktatura. Zákon je od toho aby napravil porušní oněch práv, to je domnívám se, demokratické. Chápu to tak, že rodina je sociální organismus, prvek (sociální=společenský), zákon je nástroj k fungování společnosti - posílení lidských práv a svobod. Jako třetí jsou pravidla, např. rychlost na dálnici, směr jízdy, výše daní, školní docházky, odchodu do důchodu. Pravidla by měla být jasná a co nejméně je měnit, pak budou dodržována, respektována a ctěna. My sami bychom pak měli být "vnitřně nastaveni" onen řád dodržovat. To vnitřní nastavení je buď člověku dáno rodinou, příkladem pedagogů, hrdinů, osobností nebo je třeba naučit, opět nejlépe příkladem.

Závěr: Dlouhý článek? Jistě, je o svobodách, lidských, dětských a politických právech, také o demokracii. Není to lehké téma ani moc české téma - zatím.  Pokud se naopak někomu zdá příliš stručny, je to jen pokračování myšlenek, které si ukládám na blog, abych měla čistou hlavu a mohla přemýšlet o věcech, které život udělají příjemnější, lidštější. PROČ? Týkají se zákony i lidí například 80-ti letých? Týkají, mají však šanci tu legislativní smršť vůbec sledovat? Řídí se zákony, které respektovali dříve. Chovají se vlastně protizákonně, neznají zákony, co se na ně vztahují, padají pak leckdy do rukou Šmejdů. Mohli chodit po parku s pravnoučaty, brzy bude hrozit, že tam budou přepadeni a osud pravnuka neznámý. Nepřeháním, zločinnost nařůstá každým dnem. Zákony tomu nedokázaly zabránit....

Mám na Vás s dovolením otázku: Učí se demokracie, lidská práva a svobody ve školkách, na školách?