Co je to zas za... radikalitu? Nestačí unschooling? To zní ale agresivně. Nic radikálního přece nemůže být svobodné...
Dokonce i mezi unschoolery jsem se setkala s tím, že je termín radikální unschooling vyděsil, neznali jej, nebo nechápali, co to vlastně je.
Začnu tím, že radix = latinsky kořen. Radikální pro mě v tomto smyslu znamená skutečně návrat ke kořenům. K tomu, co je pro mě a pro děti dle mého názoru přirozené. Vzájemný respekt, úcta, bezpodmínečné přijetí. Jsem dnes už přesvědčená o tom, že jen z takového přístupu k dětem může vyrůst skutečně tělesně i duševně zdravý dospělý.
Radikální unschooling je rozšíření svobodného přístupu k dětem z oblasti vzdělávání na všechny ostatní aspekty života.
Neurčujeme dětem, kdy mají jít spát.
Nerozhodujeme za ně, kdy a co mají jíst.
Nevnucujeme jim náš názor na to, jestli jim je zima a potřebují si vzít mikinu.
Prostě jim nebereme zodpovědnost za jejich životy, těla, duše.
Základem takového vztahu s dětmi je samozřejmě důvěra. V děti i v sebe. V život. Zřeknutí se role „toho moudrého”. Vzdání se touhy po moci a kontrole. Navrhování místo zákazů. Ptaní se místo příkazů. Komunikace místo nastavování limitů.
Jako svou rodičovskou úlohu vnímám to, že dětem tvořím bezpečné prostředí, přijímám je se vším všudy a pomáhám a podporuju je tehdy, když o to stojí. Odpovídám na otázky, komunikuju, sděluju svoje názory a naslouchám těm jejich. Nezakazuju, nepřikazuju, neomezuju. Žiju se svými dětmi. Starám se o naplnění jejich (o svých!) potřeb. Hlídám si vlastní hranice, nenastavuju jejich, neberu jim možnost, aby je zkoumaly a vytyčily si je samy. Tvoříme společný život, když se nám chce. Když máme touhu být sami nebo každý jinde, respektujeme to. Komunikujeme, smějeme se, hádáme se, omlouváme a usmiřujeme. Děláme chyby a věci, které dělat nechceme. A tak, když emoce vychladnou, znovu komunikujeme, sami se sebou i s dětmi. A snažíme se posouvat a být tou nejlepší verzí sebe samého. Tím, kým chceme být. Necháme děti pozorovat naši práci na sobě a ony si z toho vezmou, co uznají za vhodné. Pracujeme se svými očekáváními a více či méně skrytými či vědomými touhami a pnutími po tom mít svět a lidi okolo sebe pod kontrolou. Víme, že bez násilí to nejde, a tedy víme, že tohle nechceme. Nechceme očekávat a doufat, že nás děti budou následovat. Jejich životy patří jen jim. My jsme ochránci, průvodci, partneři - ve chvílích, kdy si to děti přejí.
Není naší rolí formovat děti. Jediní, koho skutečně můžeme formovat, jsme my sami.
„Není třeba děti vychovávat. Stačí pěkně žít, dítě se přidá.” - Ivan Štúr, dětský psycholog
Říkám o Lu, že je radikální unschooler taky proto, že termín unschooling začal v české kotlině dost devalvovat. Nicméně hlavní důvod je ten, že jsem se už dávno posunula k tomu, že svobodu pro děti neomezuju jen na vzdělávání.
Jasně, že není nutné se držet definic, ale když budu psovi říkat kočka, asi si spolu moc neporozumíme.
