Ta otázka se opakuje znovu a znovu, na každé besedě a kdykoli se mnou chce někdo mluvit o tom, „jak ten unschooling s Lu děláme”.
Nejsem učitelka svých dětí a nechci jí být.
Chci být rodič. Ten, který zajišťuje bezpečné prostředí pro to, aby mohly mé děti být dětmi tak dlouho, jak si budou přát (a tak dlouho, jak to já vydržím).
Jak se teda učíme?
Nejlíp bych to asi popsala, kdybych vám vyprávěla o tom, jak žiju s mým mužem.
Zná spoustu věcí, které já ne. A já znám jiné než on.
Když jsme se poznali, mluvili jsme. A od té doby jsme nepřestali.
Sdílíme spolu věci, které nás zaujmou.
Vycítíme, když toho druhého naše vyprávění už nudí nebo prostě nezajímá, a přestaneme.
Na druhou stranu se ale zajímáme o to, co baví toho druhého.
Trávíme čas spolu i každý sám, podle toho, co nás zrovna baví a těší.
Navzájem se ovlivňujeme, ať chceme či nechceme.
Nenutíme jeden druhému svůj pohled na svět.
Společně se staráme o místo, kde jsme zrovna „doma".
Vycházíme si vstříc, protože chceme, aby nám spolu bylo dobře.
Když někomu není s tím druhým fajn, řešíme to tak dlouho, jak je třeba. Respektujeme ale, když to ten druhý zrovna řešit nechce.
Kdyby jednomu z nás s tím druhým už nebylo dobře definitivně, naše cesty se rozejdou, a já doufám, že by to bylo v dobrém.
Všechno, co jsem napsala, platí i pro můj vztah s dětmi. Nevidím důvod, proč by nemělo. Děti jsou taky lidi.
Jak vidíte, nemůžu vám bohužel dát návod na to, jak dělat unschooling, neb prostě neexistuje.
Unschooling je život.
Respekt.
Dobrovolnost.
Přijetí.
Láska.
Hledání (vlastních!) hranic.
Zkoumání.
Radost.
Vztahy.
Komunikace.
Diverzita.
Sranda!
A každý z nás má ten koktejl namíchaný trochu jinak.
