Tohle je těžké téma, moc těžké. Protože komu z nás se to nestane? Troufám si tvrdit, že každý máme chvíle, kdy se neudržíme.
Většinou se to stane, když jsme ve stresu z nějakých úplně jiných věcí, které se třeba ani vůbec netýkají našich dětí. Ale ony nás vytočí a odnesou to.
Zdá se to pochopitelné – jsme naštvaní, tak křičíme. Děti musí pochopit, že to je přirozená reakce na jejich chování. Nebo je to jinak…?
Když zakřičíme, uleví se nám. Aspoň na tu chvilku. Upustíme páru. Zařveme, protože cítíme, že jinak bychom snad fyzicky ublížili jim nebo sobě. Zařveme, aby nás už do prčic konečně vnímaly!
Jenže to může být cesta do pekel.
Pokud je naším cílem vzájemně respektující vztah s dětmi, asi je naším cílem i oboustranně – fyzicky i psychicky – bezpečná komunikace.
Kromě toho, že naše zvyšování hlasu může dětem přivodit negativní psychické následky, je to navíc taky z dlouhodobého hlediska absolutně nefunkční strategie. Pokud tedy nestojíme o to, aby se nás děti bály a dělaly to, co po nich chceme jen ze strachu, a jakmile ucítí, že nad nimi ztrácíme moc, což dřív dřív nebo později přijde, to přestanou dělat.
Když na děti křičíme, spouští se jim tzv. reakce fight, flight or freeze: česky boj, útěk zamrznutí. Naše mozky jsou velmi tvárné a v dětství obzvlášť. Mění se v závislosti na tom, co se nám děje. Když dítě uklidňujeme, pečujeme o něj, v mozku se budují biochemické cestičky a dítě se postupně učí opečovávat se samo. Když na dítě křičíme, šťouráme nepříjemně do jeho ne zcela vyvinutého prefrontálního kortexu a děje se opak: dítě má strach, který jeho tělo interpretuje jako nebezpečí a zařídí se podle toho. Přijde boj, útěk nebo zamrznutí. Můžou vás praštit, můžou utéct, můžou ztuhnout jak solný sloup. Nic z toho není dobré pro vývoj jejich mozku.
Když se to děje opakovaně, hádejte co se stane? Děti si tenhle způsob komunikace zvnitřní, budou se tak chovat k vám i k ostatním lidem. A hlavně k sobě. Není to asi úplně dobrý základ komunikačních dovedností a zdravé sebehodnoty.
A samozřejmě, když na vás někdo křičí, často se uzavřete, vlastně neposloucháte význam slov, je vám nepříjemná forma sdělení. Možná křik zabrání rychle tomu, co nechcete, aby děti dělaly, ale z dlouhodobého hlediska to prostě nefunguje.
Pro naše děti jsme bohové, co jim můžou všecko dát, nebo taky všecko vzít. Máme obrovskou moc a nezneužívat ji je někdy těžké. Zdá se nám jednodušší zařvat a silou si vynutit poslušnost. Krátkodobě to možná i zafunguje. Ale jako výchovnou strategii to já teda osobně fakt nechci.
Držím nám všem palce, ať se nám daří míň křičet a víc slyšet, sebe i ostatní.
