Jako odpověď uvádím jednu z nejkrásnějších milostných básní.

Za trochu lásky (Okna v bouři)

Za trochu lásky šel bych světa kraj

šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý

šel v lednu, ale v duši věčný máj

šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy

šel pouští a měl v srdci perly rosy

za trochu lásky šel bych světa kraj.

Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Pro ty kdo nevědí je to Jaroslav Vrchlický.

V dobách našeho dospívání nám byl doporučován Wolker - na jeho balady (např. o námořníkovi) se pamatuji doposud a celé sloky bych mohl odpřednášet. Ale přiznám se, že jsme měli rádi i Ščipačeva (lásky si važte už teď v mládí - a s léty dvakrát vroucněji - nebo tak nějak) - jeho verše se prý špitaly i dívkám na rande. Z klasiků mne ale úžasně nabudila Erbenova Kytice, kterou uváděl Jiří Suchý kdysi v Semaforu. Shodou okolností se mi zrovna včera dostalo do ruky vydání Kytice z roku 1901, protože v našem čtenářském důchodcovském kroužku v Brně na Lesné máme zadané autory začínající písmen E !

Je mnoho básníků, kteří mě svými verši oslovili, včetně Seiferta, Šiktance, Villona, Mikuláška, Kainara, Shakespeara, Skácela, Keatse, Hraběte, Šiktance... (a mnohé jsem si jistě momentálně nespravedlivě nevybavil), jakkoli někteří z nich hladili třeba dost drsně.

Ovšem pohladilas mě teď ty tou milou zmínkou!

Děkuju, Zdeničko!

Panu Kunftovi nabízím alternativu:

Láska je skutečná, skutečnost je láska, láska je pocit, že ji cítíme

Láska je chtění, být milován.

Láska je dotek, dotek je láska, láska je hledání, hledání lásky.

Láska je přání, být milován.

Láska jsi ty, ty a já, láska je vědění, že můžeme být.

Láska je volnost, volnost je láska, láska je život, život je láska

Láska je potřeba, být milován.

John Lennon, Love (z alba John Lennon / Plastic ono Band, 1970)

S básněmi a verši je to jako s jídlem, když je hlad nebo na něco chuť, přijde k duhu. Ale pokud jste nacpaní k prasknutí, tak o něj ani nezavadíte. Bez mučení se přiznám, že verše či „rýmovačky“ (opravdu nejde o rozpoložení chrabrého muže stiženého lehkým nachlazením) jsem vnímal spíš jako hudební texty - a tam je opravdu z čeho brát - a poté nejčastěji na poli humoru. Dodnes si vybavuji - bohužel nejsem schopen ocitovat - předělávku naší profesorky němčiny, která z Balady o očích topičových udělala bravurní Baladu o očích studentových: ono Antoníne, topiči elektrárenský, do kotle přilož znělo Antoníne, studente středoškolský, úlohu napiš. Nabyvatel vědomostí selže, protože flákajíc učení, šilhá k sousedům a rozjede se mu zrak.

Ostatně, kdo pozná takový lehce erotický kousek jedné balady (své favority můžete uvést)?

Až jednou Janda doručil sám sobě rekomando.

Napsal mu jakýs anonym - Jsi paroháčem Jando!

Obrátil Janda bicykl a kvapem spěchal domů.

Když vstoupil do své ložnice, co vidí, u sta hromů!

Poštmistr s jeho manželkou se válí v jeho loži!

Co to tam ti dva vyváděj? Snad spolu - rány boží!

Těžko říci, zda tyto verše někoho potěší, ale mě vždy vyloudí úsměv, jak krásně se dá se slovíčky hrát. A to ještě nemluvím o další nádheře, jakou vytvořili bratři Justové - mám na mysli Knihy koblihy. Hezký den.

Jiří Šebánek to se slovy dovedl mistrovsky. A nejen se slovy. Děkuji za připomenutí jeho Poste restante.

Mám doma pár sbírek básní - namátkou Ferlinghetti, Holan, Krchovský, Hruška.

Myslím, že každý si najde to svoje, i toho Ferdu mravence.

P.S. A mám schovaných pár básní našeho společného přítele Vladimíra, jehož báseň "Když věčnost času nepromíjí" umím nazpaměť.

Vystihl jste to naprosto přesně - občas si zaveršovat není projevem slabosti, ale radosti. A někdy i bolesti, protože jako dítě jsem ráčkoval a můj otec mě nutil říkat jednu básničku na „r“ - bylo jich tam 24 a za každé odráčkované jsem dostal lískanec. Sice jsem se odnaučil této logopedické vady jinak, ale na ty veršíky (kterým jsem jako dítko příliš nerozuměl) jsem schopen vypálit bez zaváhání dodnes.

Zdeňko, naprosto úžasné Poctivě jsem si přečetla i celou diskuzi a málem jsem se uklikala souhlasy. Verše mám ráda od puberty, provázejí mě celým životem i poměrně obsáhlou knihovnou. Naposledy jsem si listovala v Kníšce Karla Kryla

Ještě na jedno setkání s poezií jsem si vzpomněla. Na gymplu jsme o přestávkách hráli hru. Čtyři náhodně kolemjdoucí jsou požádání o první slovo, které je napadne. Pak máte minutu na to, abyste z nich vytvořili čtyřverší. Vznikaly neuvěřitelné věci. Často nepublikované a na některé vzpomínáme dodnes.

Na pietu slunce svítí,

na schodech je kýbl bl*tí.

Vzpomínám si na jedno autorské čtení, kdy byla jako kulturní vsuvka spuštěna akce hledání veršů. Základ byl „Já mám holku z...“, doplnit místo a vytvořit rým. Odvíjelo se to od „Já mám holku z Madridu, jak ji vidím, na to jdu.“ Další minuty létaly vzduchem různé varianty a po čtvrthodině musel organizátor akci násilně ukončit, protože by se na další čtení evidentně nedostalo.

Takže si najděte své místo a zkuste (a jak to postupem času vypadá, nemusejí se snažit jen pánové).

Ľahká poézia nikoho nezabije, ani keby mu knižôčka padla na hlavu.

,, Tak můzy kde koho lákají, až hryžou. V pozadí mnohdy i faun si občas zařádí. Nestyda. Vystrkuje růžky. A jindy? Taky občas i své pozadí. Tak trošku, ač na objednávku to ,,jistý ONEN“, Francois Villon také vyjádřil. Uměl to! A tím mnohým, na staletí, zazářil. O duších rozervaných nejistotou žití. Však život celý takto jenom ,,hrát"? To mohlo by být někdy také všechno v řiti. A tolik natvrdo to, někdy i to moje Já odmítá jenom z jedné strany jednou provždy brát."

Zdroj: https://blog.idnes.cz/jiroudek/c-est-la-vie.Bg1601...

Pane Jiří, děkuji za skvělý příspěvek!!!