Zabila vás v poslední době nějaká poezie?

Četla jsem ráno verše od blogera Vladimíra Gottwalda, díky nimž budu mít pěkný celý den, ale taky včera od básníka, kterého již určitě hledá tým psychiatrů.

Připletla jsem se onehdy do diskuze na téma, jestli je spravedlivé napsat pár rýmovaných řádků oproti rozsáhlé próze a sklidit úplně stejné vavříny a dokonce i Nobelovu cenu. Zkrátka jestli jsou si v cílové rovince básník a prozaik rovni?

Přispěla jsem do debaty názorem, že si nemyslím, že básník cítí tvůrčí deficit vůči romanopisci. Však taky nemá proč. Víte, co za dobrým veršem stojí talentu a dřiny? Určitě taky cítíte umělecký kontrast mezi tím, když Jaroslav Seifert plane: „Viděl jsem hory plné ledu, však zpívat o nich nedovedu,“ a když Fanda Korejsek požádá na Šlágru o písničku mamince k narozeninám a zaveršuje: „Mamičko, ty naše sluníčko, ať ti slouží zdravíčko.“ I takové rýmování má svoji hodnotu, ale toliko pro paní Korejskovou.

Takže zatímco spisovatel milostných románů řeší dilema, jestli jeho hrdinka bude mít spokojené manželství, nebo jestli jí pořídí milence, a jestli na to její muž přijde hned, nebo si bude sto padesát stránek otloukat o futra parohy, básník má taky o čem dumat. Například do jakých strofických forem ztvární své budoucí dílo, jestli se pustí do jambického verše či nechá své myšlenky nespoutaně plynout s veršem volným. Může se rozhodnout pro rozverný limerick, lyrický madrigal, čtrnáctiveršový sonet či citově pohnutou baladu. Pokud jste tedy žili v zajetí mylné představy, že při psaní básně stačí, aby se rýmovala láska a páska, zastyďte se a honem čtěte něco něžného, povznášejícího a věčně svěžího, třeba alespoň začátek mé oblíbené Písně o lásce od pana Seiferta:

Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.

Uznejte, copak něco tak neskutečně krásného potřebuje v očích čtenáře omluvu, že to písmem nepobryndalo pět nebo šest kapitol a mohl z toho být komerčně zajímavý lomcovák? Já říkám, zaplaťpámbu za každou literaturu, která si najde své čtenáře. V žádném případě bych striktně nekategorizovala. Četla jsem sbírky básní, které mě nesmírně duševně obohatily a potěšily, a louskala jsem obsáhlé romány, po jejichž dočtení mě napadlo, že jejich autor by byl užitečnější, kdyby místo psaní koukal z okna. Ale bylo tomu i naopak. Četla jsem verše, o jejichž autorovi jsem si myslela, že ho určitě hledá psychiatr s receptem v ruce a četla jsem novelu, která byla tak povedená, že jsem ji nedokázala odložit, ani když jsem vařila knedlíky a otáčela je v hrnci.

A jak toto handrkování o literární vavřínový věnec uzavřít? Na cestu vlakem bych si do kabelky raději zapakovala nějakého veršovaného kolibříka než šestisetstránkový román. Ale v zimě doma u kamen s velkým hrnkem horké kávy a fůrou času bych to prohodila.

A pokud se i dobré poezie straníte se zdůvodněním, aby vás „nezabila“, pak věřte, že poezie zabije jenom toho, kdo nikdy žádnou nečetl, neboť ani nezpozoruje, co všechno v něm již odumřelo. Za sebe jen dodám:

Upřímně míněno,
verše jsou zdravé,
neodřu si o ně koleno
a duše mi slastně plave

P.S. Budu moc ráda, když mi do diskuse napíšete, kdy jste naposledy četli verše, které vás pohladily. Ale uvítám i názor, že od „polámal se mraveneček,“ jste už o básničku nezavadili 😊 .