Vy si fakt kazíte nedělní poledne koukáním na politiku?

No já tedy v žádném případě ne. Jsem totiž slušně vychovaná a vím, co se v neděli patří, a co je chucpe.

Už roku 321 římský císař Konstantin I. Veliký nařídil dodržování nedělního klidu, ovšem s výjimkou rolnických prací. To znamená, že kosit v neděli v poledne trávu je v pořádku, ale dívat se v neděli ve 12:00 na televizní politickou debatu je stejně nepatřičné, jako by se k nám v době oběda vloudil soused, obsadil volnou židli u stolu a koukal nám nejdřív do talířů, potom i do pusy, jestli nám chutná a pak nám nasadil brouka do hlavy tím, že bude příští týden hlasovat jinak než by se nám libilo.

A tak si takřka každé nedělní poledne říkám, kdo se proboha může v tuto dobu dívat na televizi? Je neděle, pravé poledne, rodina má právě usedat ke svátečnímu obědu, děti pomáhat s prostíráním, tatínek chválit lahodnou horkou polévku, maminka lít do omáčníku čerstvou svíčkovou a pak si všichni společně pochutnávat, příjemně spolu hovořit o tom, co koho tento týden potkalo zajímavého, těšit se na zákusek, děti už po očku pozorovat krabici se společenskou hrou Osadníci z Katanu, protože si ji pak všichni společně zahrají, nebo nedočkavě vyhlížet tetu Moniku, která k nim chodí v neděli odpoledne na kafe a přináší ty skvělé uherákové jednohubky.

No dobrá, říkáte, že ne všichni mají klasickou rodinu, že ne všichni v neděli usedají ke svátečně prostřenému stolu s životními partnery a s drobotinou. Ale to nikoho neomlouvá, aby si tento požehnaný čas kazil politikou, kterou jinak může v televizi poslouchat 24 hodin denně až do aleluja.

Nedávno jsem zrovna ve zprávách vyslechla informaci o tom, jak velké množství lidí dnes potřebuje psychiatra, psychologa nebo alespoň užívat léky pro zklidnění. A přitom by i lidem, kteří žijí sami, stačilo tak málo: světit neděli. Ráno se dosyta vyspat, dát péct kuře, zalít květiny, přečíst si kapitolu z rozečtené knihy, slupnout oběd, jít na procházku, setkat se v kavárně s přáteli, zajít na vernisáž té skvělé výstavy, o které se mluví, nebo pokřikovat na fotbalovém stadionu na hráče, kteří se netrefí do meruny s takovou vervou, s jakou by se určitě strefovali oni, kdyby je k tomu pustili.

Ať dumám, jak dumám, nikde v tom nedělním schématu nevidím ani skulinku pro znesvěcení nedělního klidu vniknutím politiků do našich domácností. To už musí být člověk hodně nešťastný a sám, když to dopustí.

Navrhuji vysílat politické debaty v pondělí večer. Na začátku týdne jsme všichni po víkendu odpočinutí, máme sílu vyslechnout jeden vládní slib za druhým i držkování opozice. Společné večeře se málokde konají, většinou si každý namaže krajíc chleba paštikou a pak se může nechat vtáhnout do politických hrátek. Jo, pondělí by se mi pro politické debaty líbilo. To jsem vždycky večer tak utahaná, že usínám i u Včelích medvídků.