Velikonoční zajíčci s Montezumovou pomstou

Který cestovatel by neznal faraonovu kletbu, případně Montezumovu či sultánovu pomstu? Na břichabol pak samozřejmě nevzpomíná tak rád jako na pyramidy.

Tak se mi minulý týden urodili zajíčci. K tomu musím vysvětlit, že nepatřím mezi chovatele zajíců polních ani mezi šikovné pekařky velikonočních beránků, mazanců, jidášů a dalších svátečních nezbytností. Bylo to takhle.

Šla jsem z práce domů takovým tím lehkým jarním krokem, kdy se člověk, který žije na malém městě, co chvíli zastavuje na pár přátelských slov se známými, kteří v tu dobu po pracovním dni také míří domů, a pokud jste knihovnicí, pak vězte, že těch zastavení může být během čtvrt hodinky i víc než deset. A pak jsem v tom příjemném rozpoložení zahlédla ve výloze prodejny s kuchyňským náčiním neodolatelně roztomilé zajíčkové vykrajovátko… a večer už jsem zadělávala linecké těsto.

No upekla jsem ty ušáky pěkně. Jeden sympaťák vedle druhého. Slepila jsem je marmeládou, ale pak mi přišlo, že těm klukům přece jenom něco chybí. Stačila by i nějaká drobnost. Tak jsem prohledala šuplíky, našla jsem jednu tajnou čokoládu, rozpustila jsem ji s troškou másla a přidělala jsem zajíčkům očička. No, teď je to docela pěkné. Ale co s tou čokoládou? Bylo mi líto ji nalít do koše. Možná bych zajíčkům mohla udělat čokoládové i ocásky. No proč ne? Uff. Hotovo. Až v okamžiku, kdy jsem si prohlížela hotové figurky mě přepadl pocit, že to druhé čokoládové zdobení nebylo dobrým rozhodnutím. Zajíčci mi zkrátka připomínali čtyřnohé cestovatele, které přepadla Montezumova pomsta a místo obdivu mého pekařského umění je víc zajímá, kde mám toaletní papír.

Jestli si teď myslíte, že jsem jim honem začala ocásky kupírovat, tak jste vedle. Kdepak. Já jsem to tak nechala a spokojeným strávníkům to při konzumaci nijak nevadilo. A pro mě je podstatné, že ani jednoho z nich po té ochutnávce žádná velvarská pomsta nepřepadla. 😊