Děti nejsou cynické, jsou jenom delší či kratší dobu upřímné. To takhle kráčí chlapec po ulici a upřímně pláče. Zastaví ho nějaký pán a ptá se, co se mu stalo. Uslzený chlapec odpoví: „Naše škola shořela.“ Pán se usměje a říká: „No vidíš, tobě je to líto, že ano?“ A kluk dodá: „Ani ne, jenže já zrovna chyběl a nebyl jsem u toho.“

Ale ono to není vždycky tak jednoznačné. Bratranci měli ,svého’ dědečka, velmi vitálního člověka a v podstatě věčného kluka. Byl s nimi o prázdninách a vyváděli spoustu piškuntálií. A také on si přivodil nějaký úraz, opravdu už nevím, zda to byla noha, plotýnky, houser nebo něco takového. Když to rodiče klukům s vážnou tváří sdělili a dodali, že děda nebude moci odjet, jak původně plánoval, ale ještě musí dva týdny zůstat, oba propukli v jásot. Pohoršení pěstouni se divili a ten mladší prohlásil: „Když tu zůstane, tak nám aspoň pořádně vysvětlí, jak lovit ty hady.“ Matka chtěla okamžitě volat sanitku pro odvoz i s vědomím, že se do poměrně nepřehledného terénu s obtížemi vyhrabe terénní vozidlo. Nakonec ale děda odjel skutečně až za dva týdny a hada nechytili ani jednoho (protože slepýši jsou ve skutečnosti ještěrky).

Tak to byl dědeček podle dětského gusta. Věřím, že na tohoto sympaťáka budou všichni dlouho vzpomínat nejen proto, že je to zdvořilé.

Kdybychom tak v dětství věděli, jak moc nám ty babičky a dědové s jejich "otravnými" plány, průpovídkami apod. budou jednou chybět.

Měl jsem to štěstí, že jsem si výjimečnosti jak babičky tak dědy všiml poměrně brzy a dokázal si to naplno užívat... Jinak je to svatá pravda, zvláště v době, kdy je rozhovor z očí do očí téměř výstřednost.

Moje pravnoučata procházky milují, já už sotva stíhám.

Vašek

Musíte na to mazaně, Václave - metodou střídavých úkolů s cílem je utahat dřív, než to udělají oni s vámi.

Já mu rozumím, Zdeněnko.

V osmi letech jsem taky nebyl ausgerechnet nadšený, když jsem s dědečkem chodil na denní procházky, ač bych si třeba radši četl, flákal se či prováděl nějaká alotria. A nyní denně s láskou vzpomínám na dědečka, když šlapu po trasách, po nichž jsem tehdy chodívall s ním...

Ano, to jsou ty jasné chvíle prozření, které nám přináší stárnutí. Já jsem na procházky s prarodiči nechodila, protože tatínkovi rodiče zemřeli, když jsem byla ještě hodně malá a maminčini na procházení nebyli. Ale chodívala jsem občas na procházky po polních cestičkách s prababičkou, a to jsem milovala, protože mi vyprávěla o svém dětství na venkově, což pro mě bylo jako historky z pravěku, babička se narodila roku 1886. A kdyby to bylo možné, dnes bych si její vyprávění užívala znovu moc ráda.

Určitě každý by v paměti vyšťoural něco takhle dětsky upřímného 😁 Viď Zdeničko? 🙃 Vzpomínám, jak jeden prcek se ptal svého dědečka, že jestli po něm zdědí to nářadí, až umře .... 😅

Danuško, to se snad nikdo nemůže ani cítit dotčený, protože ta dětská bezelstnost je prostě neodolatelná.

👍Malý cynik. 😺

No on je to takovej brouček, kulatější, dobromyslný, usměvavý, ale na pohyb ho asi moc neužije, tak jsem to jeho štěstí, že nikam pěšky nemusel, pochopila taky s úsměvem.