V našich televizích inteligentní humor zakrněl

Víte, co nemůžu v televizi vystát? Jsou to trapnosti, které se za dobrou zábavu jen vydávají, takže divákům z nich není veselo, ale smutno.

Hned na začátku přiznávám, že chovám vášnivou náklonost ke všem, kdo dovedou rozjiskřit zachmuřené tváře před televizní obrazovkou zprvu úsporným až opatrným, postupně bujaře očistným smíchem. Teď samozřejmě nemyslím tetu Růžu, když zakopne s mísou chlebíčků, ale umělce perlící inteligentním humorem tak dovedně, až my diváci začneme myšlenkově spolupracovat, chápat, domýšlet a kombinovat, abychom přesně v tu chvíli, kdy vtip dozraje k chytré pointě, sklidili smíchem kypřenou úrodu.

Co však nemůžu vystát, to jsou trapnosti, za dobrou zábavu se jen vydávající. Hlavně proto, že jeho aktéři mě jako diváka podceňují a jejich upoceně hrané veselí mě uráží. Tento typ zábavy si nasadí lstivou škrabošku humoru, jenže pod ní se jen pitvoří, protože se na nic lepšího nevzmůže. Z tohoto maškarního plesání je mi úzko a o šaškování, jež mi současné televizní stanice podsouvají, nestojím. A všimněte si, prosím, že teď hovořím za sebe. Chci tím zdůraznit, že nikomu jinému neupírám smysl pro tento typ veselí. Jen dávám na vědomí, že i já bych si ráda přišla na své, jenže po nějaké vyváženosti humoru se slehla zem. Prostě zmizela, není.

Jak to, že již v šestnáctém století William Shakespeare věděl, že krátkost je duše vtipu, zatímco dnes nám baviči vyprávějí anekdoty, které mají mít mrštnost, švih a slovní úspornost, jako zdlouhavou telenovelu, při níž na nás pokřikují, dělají rozmáchlá gesta a škleby, čemuž se zřejmě máme – bez ohledu na obsah vyprávěného – smát. Snad nám chtějí dokázat, že jim k vtipu humoru netřeba. Evidentně netuší, že dobrou anekdotu musí schopný vypravěč umět podat i vsedě a s rukama za zády.

A nekrní jen kvalitní humor. Flinkají se i satirici. Místo aby chytali politiky za slova a činy, jejichž absurdita po dobrém komentáři a vtipné karikatuře volá jako dobře seštelovaný tlampač, vzmuží se jen k tomu, aby si dělali šprťouchlata z jejich tělesných anomálií. Pokud dnes politik neráčkuje, nehrbí se, nemá předkus, nakřivo kravatu a nešmajdá, může si u řečnického pultu plácat, co chce. Se satirikem to ani nehne. Už dávno přišel na to, že reagovat důvtipnou polemikou je neskonale obtížnější, než dotyčného zesměšňovat pajdáním a ceněním zubů. Je přece mnohem jednodušší dělat si srandu z vady řeči a zbaběle přitom opomíjet obsah vysloveného. Smích nahradilo posmívání.

Proto jsem vděčná za humor, který nám vrchovatou měrou dopřávali třeba pánové Jan Werich, Miroslav Horníček, Vladimír Dvořák, Jiří Sovák, Vladimír Menšík, a dnes občas servíruje například Karel Šíp. Pan Horníček jednou pronesl: „Když je vám vaše milovaná nevěrná a vy se chystáte skočit z okna, uvědomte si, že vám nasadili parohy, a ne křídla.“ Až se dosmějete, uvědomte si, jak úžasná tato věta je, a že dnešní bavič by tuto vtipnou repliku v televizi pronést nemohl. Víte, co by mu dalo práce, než by k jejímu ztvárnění sehnal parohy, křídla a vhodné okno k seskoku?